Poslední premiérou pozvolna končící sezony se v Dlouhé stal Polední
úděl francouzského dramatika a básníka Paula Claudela. Již tento
odvážný dramaturgický výběr napovídá, že se jedná o inscenaci ve
všech ohledech výjimečnou, která není určena pro každého diváka. Těm,
kteří přijdou, ale nabídne úžasnou podívanou, skvělé herecké výkony a
neotřelou komorní lyrickou atmosféru.
Ihned po vstupu do sálu je jasné, že v tomto představení nebude vše
tak zcela obvyklé. Několik řad židlí umístěných přímo na jevišti
naznačuje, že diváci a herci si pro tentokrát vymění role. Zatímco děj
probíhá na forbíně, balkónech sálu i v prázdném hledišti, divák
usazený na jevišti může z bezprostřední blízkosti sledovat každé
herecké gesto, každé hnutí vášní.
Claudelův částečně autobiografický text nechá jen málokoho chladným.
V Dlouhé se výjimečným způsobem podařilo zachovat jeho básnickou
atmosféru, a přitom diváka neodradit přehnaným patosem, ačkoliv zcela se
mu vyhnout nelze. Inscenace režisérky Hany Burešové na jeviště přivádí
syrové, neuhlazené vášně a zároveň nabízí obzvláště poetický
dramatický text. Jeho vyznění výrazně napomáhá velmi osobitá scéna
Martina Černého. Její strohost, tvarová i barevná jednoduchost a zároveň
převrácená divadelní optika podtrhují slova, která v jednoduchém
prostoru rezonují. Celkovému dojmu napomáhá také zvolený hudební
doprovod, abstraktní filmové projekce na zadní stěnu sálu a především
velmi působivé svícení. Vše se skvěle setkává např. ve scéně
proplutí Suezským průplavem.
S využitím všech těchto prostředků nás Claudel spolu s Burešovou
přivádí nejprve na palubu zaoceánského parníku mířícího do Číny. Zde
se v pravé poledne, v okamžiku, kdy za sebou vidíme minulost a před sebou
nezměrnou nepoznanou budoucnost, setkáváme s Ysé. Hrdinkou, kterou skvěle
zosobňuje Helena Dvořáková. Ysé je žena silnější a provokativnější
než mužský svět kolem ní. Její touha po vášni ji přivádí mezi tři
muže. Osudové setkání v žáru poledního slunce je pro ně všechny
rozhodující. Druhé dějství proměňuje hlediště v čínský hřbitov a
v závěru hry se spolu s Ysé ocitáme v revolučním prostředí
jihočínské provincie.
Dvořáková jako Ysé svým hereckým výkonem nenechává nikoho na
pochybách. Když vstoupí na jeviště, zaplní svými gesty a emocemi celou
scénu. Na začátku předvádí koketerii, poté bezprostředně prožívá
bouřlivé vášně zamilovanosti a nakonec zdrcení, rozervanost a apatii. Vše
v přesně odměřovaných dávkách, ale přitom s maximálním nasazením.
Role Mesy umožňuje prezentaci více poloh také Marku Němcovi, který Heleně
Dvořákové výborně sekunduje především v druhé části inscenace.
Ačkoliv dobré výkony předvádějí také Miroslav Hanuš v roli Amalrica a
Miroslav Táborský jako De Ciz, Ysé Heleny Dvořákové nedává mužským
hrdinům příběhu příliš prostoru pro vyniknutí. Tato skutečnost ovšem
inscenaci ani v nejmenším nestaví do negativního světla.
Polední úděl přivedl na scénu Divadla v Dlouhé mimořádnou inscenaci.
Dramatické básně, které divákovi nabízí kontemplaci nad slovy a obrazy,
nejsou na repertoáru k vidění příliš často. Volba Divadla v Dlouhé je
o to odvážnější, že Claudel nereflektuje pouze téma lásky, ale také
víry. Inscenační ztvárnění Poledního údělu je ale natolik vydařené,
že stojí za zhlédnutí i v případě, že básnickému jazyku nebo
filozofování fin de siècle právě neholdujete.
Divadlo v Dlouhé
Paul Claudel: Polední úděl
Překlad: Vladimír Mikeš
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hrají: Helena Dvořáková, Marek Němec, Miroslav Hanuš,
Miroslav Táborský
Premiéra: 12. dubna 2011, psáno z představení
4. května 2011
Napsat komentář