Nedělní odpoledne minulého týdne patřilo v Disku souboru DRED a jejich
dlouholetému projektu Dekalog. Inscenační projekt o deseti
částech, který si pohrává s biblickými tématy a křesťanskými motivy a
který je ve své podstatě založený na principu chudého divadla Jerzy
Grotowského, představil svou polovinu – prvních pět různě dlouhých
inscenací.
Jak se píše v programu festivalu, „Dekalog je dosud neukončeným
autorským česko-polským projektem režiséra Ondřeje Pumra, inspirovaným
dějinami křesťanství od raných dob od současnosti. Sestává z řady
různě dlouhých performancí hraných v různých prostorách a s různým
počtem herců.“ Už proto zaujme a jaksi ponoukne k zamyšlení na tuto
„moderní site-specific“ zajít. Ovšem v zamyšlení je divák ještě
dlouho poté, co z ní odejde. Pětihodinový projekt náchodského DREDu byl
velmi očekávanou událostí. Alespoň z pořadatelského hlediska. To, že se
ho zúčastnilo nějakých dvacet, třicet lidí ale nakonec tolik nevadilo.
Vlastně to bylo trochu v duchu chudého divadla. O to více komorní a
intenzivní zážitek to byl.
Celou akcí se připomnělo výročí vzniku Teatra Laboratorium, které
Jerzy Grotowsky přesně před padesáti lety založil, a k jehož postupům se
herci divadla DRED hlásí. Součástí představení, respektive skromné
křesťanské hostiny v pauze plné očekávání, byla i vernisáž výstavy
velkoplošných fotografií mapujících život a tvůrčí epochy Grotowského
„kariéry“ v Teatru Laboratorium. Divadlo se toho dne v Disku (a všude
okolo) stalo obřadem setkávání, obřadem plným meditace a zamyšlení. Ať
už nad sebou, nad divadlem DRED či nad tím, co je alternativní divadlo a kam
směřuje celý festival Next Wave.
Vše začalo ve velkém sále DISKu částí Kamtenpláč,
inspirovanou texty sv. Jana od Kříže, zakladatele bosých karmelitánů.
Koláž jeho textů, symboly kříže a ukřižování, mučednická nálada.
Koláž jistě zajímavá, ovšem pro běžného a jaksi ještě nezasvěceného
diváka poněkud nesrozumitelná. Pokud má ovšem sloužit jako vstupní brána
do obřadní divadelní síně tohoto projektu, nesplňuje to nejhůř. Funguje
spíše jako obraz, jako deklamace postupů a myšlenek celého projektu, a
vlastně i celého souboru DRED. Práce s velmi komorním světlem, absence
reprodukované hudby, velmi jednoduchá scéna, na níž není kus nevyužité
dekorace, to všechno jsou body, které si soubor určil jako své principy a
které se objevují i v dalších dílech tohoto cyklu. Jestli ovšem na
jevišti něco nefunguje, pak je to bohužel herec. Herec amatérský, herec
deklamující, herec přehnané zaujatosti, herec sdělující biblické pravdy
až příliš přesvědčeně (nikoli přesvědčivě), bez špetky pokory.
Připomíná to spíše rituál fanatické sekty, než divadelní kus. Na druhou
stranu, co byli původní první křesťanské rituály jiného? Jenže zde
zůstává onen rituál v rovině nepravdivosti. V tomto momentě není divák
jeho součástí. A kdo ví, jestli i herci?
Po první části přichází jedna velká otázka. Co bude dál? Po
nezbytné relaxační pauze přecházíme do Řetízku, na malou scénu DISKu,
do komorního prostoru. Zde se má odehrát rituální obřad Smirk.
Před vstupem do chrámu se po vzoru bosých karmelitánů zouváme, stáváme
se součástí obřadu. Smirk pojednává o počátcích
křesťanství, o jeho prapůvodní podstatě. Hraje se zde s moukou a hlínou
coby symbolem spojení se zemí. První křesťan, hledající orientaci ve
složitém světě, je nejen bosý, ale i nahý. Kolem něj se pohybuje
všechno pokušení a otázky jeho doby. Odpovědi nalézá v prvotní,
nezkažené víře, v samé podstatě náboženství. „Žena, která mi
nepřináší příběh, je mi nepotřebná.“
Ale divák zase odchází bez zásadní odpovědi. Ovšem s o to větším
zážitkem. V chrámu se už nedeklamuje, pracuje se s výrazem. A chudé
divadlo dostává svou pravou tvář. Na řadu přichází hostina –
skromná, křesťanská. A otevírá se výstava ve foyeru. Během hostiny
odchází diváci jeden po druhém do Svatyně. Na jednu minutu se
jeden divák stává součástí obřadu. Je s herci, cítí, prožívá, tají
dech. Pak vyjde ven a zase neví. Jen cítí určité chvění, ale zároveň
i uspokojení, že se stal na malou chvíli součástí rituálu. I ten je
hrou a divák hru hraje. Nic jiného mu nezbývá.
Z klaustrofobického pocitu přichází očistné nadechnutí na střeše
DISKu. Z pradávné historie prvotního rituálu posun k dnešku
v představení Křížaly. Ty, které se podávaly na hostině, se
teď pomyslně zjevují na jevišti v podobenství o dětské křížové
výpravě a o smyslu křesťanské filozofie. A o tom, zda to všechno má
smysl. V největším emocionálním rozpoložení se divák vrací na
poslední část Půldekalogu do Řetízku a přilehlých prostor.
Zjevuje se tu jakási svatební instalace o kyperském králi Karovi. Sochá se
tu, cosi vzniká, to celé na prazvláštní hostině. Je to spíše živý
obraz, než divadlo. Je to peripetie dosavadního konání. A divák je zase
součástí obrazu, je hmatatelně přítomný. Škoda, odchází příliš
brzy, než aby stačil plně procítit krásu nebo ošklivost „výjevu“.
Projekt Dekalog je novodobé mysterium, novodobá křížová cesta, pouť
kulturními a historickými odkazy křesťanství od středověku po dnešek.
Hraje se v mnoha prostorech, mluví a zpívá se česko-polsky. Podstatný je
výtvarný kód pracující s křesťanskými symboly kříže, ohně, chleba,
jablka, hostiny. Smrt a zpustlost jsou konfrontovány se vznešenou krásou.
Projekt je to jistě zajímavý, přiznávající své chyby a jasně
ukazující svou sílu v komorních scénách, kde jde spíše o prožitek,
nikoli o deklamaci. Byl to projekt na Next Wave hodně očekávaný, ale snad
jakoby odpovídal celému festivalu. Nepřináší bohužel nic nového, nové
postupy, jen hledá realizaci v jevištních formách (např. právě chudé
divadlo) již zaběhnutých, jen ne u nás tolik známých. Zhmotnění odkazu
Grotowského, ovšem převedeno do našich podmínek, působí každopádně
zajímavě, ale pouze pro diváka znalého nebo schopného tu velmi nelehkou
divadelní formu přijmout.
Napsat komentář