Hra britského dramatika J. Penhalla Slyšet hlasy je velmi umně a téměř
až klasicky napsaný text se silným, jednoduchým příběhem. Kromě toho
nabízí hned několik dobře podchycených postav, které mají hodně co na
jevišti říct, nechybí jim hloubka ani motivace. No a do třetice jde
o příběh současný – takový, že se zkrátka diváka dotýká. Kdo
z nás nehledá sebe sama a své místo v tomhle pošahaném světě? A kdo
z nás čas od času nemá pocit, že mu hrabe? Toto všechno jsou výhody,
pozitiva, kvůli kterým hru inscenovat. Stačí „jen“ poctivě vystavět
charaktery, doplnit jejich vztahy a vymyslet zajímavé aranžmá, které
z těch vzájemných vztahů vlastně vychází. No a jsme v pytli.
© Ivo Kristián Kubák
Je mi jasné, proč na pražské DAMU sáhli po tomto titulu: herci se
potřebují vyhrát, potřebují si vyzkoušet sklenutí charakterového oblouku
postavy, potřebují si „ošahat“ poctivé psychologické herectví.
V textu ani v jeho případné inscenaci není příliš prostoru pro
výraznější jevištní stylizaci, hrají se téměř až „reální“ (na
divadle nic není reálného…) lidé v současném světě. V učebně U32
se vše děje na jednoduché scéně sestavené z praktikáblů různé
výšky, použito je jen pár nejnutnějších rekvizit. Herci jsou
koncentrovaní, muzika jímavá, i když někdy až moc popisná. Vše je
dopředu odsouzeno k úspěchu.
Nezlobte se ale na mě, něco mi na té celé inscenaci chybí, něco tu
zkrátka nehraje. Jak bych to jen přesněji nastínila? Herci mi připomínají
pouštní zvířátka surikaty: každý velmi zodpovědně, poctivě, oddaně a
dokonce talentovaně hrabe do písku, ale každý jinde, neorganizovaně –
někdy se ve svém snažení sejdou, jindy ne. A i když je pod inscenací
podepsaná režisérka Jaroslava Šiktancová, přijde mi, že se do procesu
přidala jako spíše jakási supervize než jako fungující element, který
kus stmelí a dotáhne do výsledné podoby. Možná to celé vychází
z faktu, že je pedagogem hereckého ročníku a herce dobře zná? To ale já
ze své pozice diváka nemohu a vlastně ani nechci soudit.
Herci hrají osmdesát minut o úzkosti, strachu a bezvýchodnosti, jejich
výkony nejsou špatné, ale vše jako by klouzalo po povrchu, chybí skutečný
vnitřní prožitek, a tak jako by to diváka ve výsledku míjelo. Byla jsem
fandící divák, katarze mě ale nakonec minula, škoda.
Divadelní
fakulta Akademie múzických umění, katedra činoherního divadla Joe
Penhall: Slyšet hlasy
Překlad: Jan Hančil
Režie: Jaroslava Šiktancová
Produkce: Lukáš Grüner
Hrají: Martin Severýn, Pavel Kryl, Klára Brtníková, Miloslav Tichý/Václav
Liška, Ondřej Novák
Psáno z reprízy 15. května 2009 od 14.30 odehrané během festivalu
ZLOMVAZ 2009
Napsat komentář