Pokud toužíte vidět Stanislavského metodu „jako Brno“ nebo Shakespeara ve čtyřech jazycích, Mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encounter vám udělil příkladnou lekci z historie divadla. Pořádající Divadelní Fakulta JAMU nabídla od 15. do 19. dubna představení z Evropy i Severní Ameriky.
Každý festival má své osvědčené matadory i exkluzivní novinky. Tradiční polský host, krakovská Státní divadelní škola Ludwika Solskiego (PWST), přivezla ukázkovou brechtovskou inscenaci Dobrého člověka ze Sečuanu. Další polská stálice, lodžská Státní filmová, televizní a divadelní škola Leona Schillera, představila scénickou verzi filmu Ingmara Bergmana Ze života Loutek. Od skoro vždy vyprodaných ruských, resp. moskevských studentů divák může očekávat stále totéž: národní literaturu. Hru Bulata Okudžavy Hodně štěstí, Chlapče, poetizující druhou světovou válku nazíranou očima dospívajícího mladíka, představil Ruský státní filmový institut (VGIK) z Moskvy. S ještě klasičtější klasikou – Dostojevského Hráčem – přijel Divadelní institut Borise Shchukina. Také studenti z vancouverské Univerzity Západní Kolumbie uvedli dílo dalšího ruského velikána inscenací Gogolových Bláznových zápisků. Kuriózně působilo, že si kanadští studenti museli na „zájezd“ do středoevropského Brna přivydělat charitou. Oblibu ruských autorů utvrdila i inscenace hry mladého Vasilije Sigareva 
Beruška z Mostarské univerzity, v Čechách známého například z inscenace Černé mléko z Národního divadla. Balkánský účastník – Bělehradská fakulta dramatických umění – představila rovněž současnou dramatiku hrou Rodinné příběhy Biljany Srbljanović. Tato „fraškovitá tragédie“ lapidárně uvedla českého diváka pomocí dětských her do kruté reality Balkánu devadesátých let minulého století. Současné americké drama představila newyorská Kolumbijská univerzita hrou Charlese Mee Velká láska.
Z historických velikánů dominoval letošnímu ročníku jednoznačně William Shakespeare, i když se dočkal divokých, ale jistě inspirativních úprav. Značně redukovaný a do tanečního sálu zasazený příběh veronských milenců Romeo a Julie v Tančírně předvedla společná produkce vídeňského semináře Maxe Reinhardta a salzburského Mozartea. Režisér ponechal jen první poloviny a závěrečnou scénu v kryptě, ale svým sentimentálním pojetím, rozvleklostí bez výrazných temporytmických změn spíše nudil, než dojímal. Naopak Cymbelín Litevské akademie z Rigy ostře satiricky zaútočil proti sousednímu Rusku. To, že z původního významu textu nemusí zbýt skoro nic, ukázala inscenace Petry 
Tejnorové Titus Andronicus – Let mouchy pražské DAMU. Absolventský ročník KALDu využil variabilního prostoru divadla Husa na provázku nejprve ke kontaktu s diváky ve foyer a posléze k vytvoření amfiteátrového prostoru v hlavním sále. Zde pohybově zdatní aktéři předvedli řadu až akrobatických čísel, dotvořených klavírním doprovodem a sborem. Celkově ale zůstala ze Shakespearovy hry o krvavé pomstě a vině jen atmosféra nahodilých úmrtí, použitá pro řadu uchvacujících, ale tematicky neukotvených efektních čísel. Shakespearovskou linii doplnili účastníci z francouzského Lille s Půjčkou za oplátku.
Trio česko-slovenských „domácích“ hostů dotvořila inscenace již absolvovaného Michala Vajdičky Sexuální perverze v Chicagu bratislavské VŠMU. Pořádající JAMU reprezentovala inscenace Daniely Cádrové Událost v městečku Goga. Další „jamácké“ projekty a inscenace dotvořily kolorit festivalu jako součást hojného offprogramu. Jmenovitě inscenace Alexandry Bauerové hry Lucase Bärfusse Dora aneb sexuální neurozy našich rodičům patřila k nejzajímavějším titulům festivalu. Příběh těhotné pubertální dívky využívané starším mužem nastavil zrcadlo pokryteckým pravidlům a tabu konstruovaných světem dívčiných rodičů. 
Koberec sešitý z plyšových zvířátek doplňoval precizní a vtipné výkony herců oblečených v křiklavých kostýmech připomínajících komedii dell’arte. Invenční inscenace mohla bez okolků zastoupit inscenačně roztříštěnou a významově nečitelnou Gogu.
Morous by si také mohl stěžovat na „přejedení se“ technicky perfektních ruských představení, každoročně „dovážejících“ psychologické herectví. I když má „ruská škola“ v Brně věrné publikum a vždy přispívá ke stylové rozmanitosti, těžko se divák dočká změny a překvapení. Festival konfrontující různé divadelní kultury by měl u studentů podporovat více autorské osobitosti, než je používat jako ukázku z učebnice.
Snad by také stálo za to věnovat více ocenění režisérům nebo dramaturgům a scénografům. Doposud připadla tradiční soška Marty převážně hercům. Za režii Martu získala Snezana Trisic s bělehradskými Rodinnými příběhy, z hereckých cen 
putovala na Balkán soška pro Zorana Josiće z Mostaru. Vítězem v pomyslné národní soutěži se letos stali Poláci se dvěma oceněnými: Marcinem Luczakem z Lodže a Klarou Bielawkou z Krakowa. Druhou cenu za ženský herecký výkon obdržela Arnita Jaunzeme. Cena ředitele festivalu tentokrát putovala ke koordinátorce festivalu Michaele Mixové. Můžeme si postesknout, že ocenění Čechy minula, spíš je na škodu, že se nedostalo oficiálního uznání řadě offprogramových představení. I tak nabídl brněnský Encounter, následující po dubnovém festivalu Husy na provázku Divadlo v pohybu, hutný rozjezd do květnové moravské festivalové vlny pokračující na Stretnutie ve Zlíně či olomoucké Divadelní Floře.
Napsat komentář