Tradice a nové tendence. Takovou koncepci se do svých inscenací snaží promítat brněnské divadlo Reduta. Platí to i pro nové ztvárnění klasické hry Francouze Jeana Geneta Služky. Tradičně-inovační uchopení je na představení sice znát, ale jako celek působí nesoudržně a zmateně.
Původní Genetova hra kombinuje klasické francouzské drama s prvky kriminálního příběhu čerpajícího z černé kroniky. Dvě služebné mají v plánu otrávit svou paní lipovým čajem. Genetův abstraktní a básnivý jazyk propůjčuje textu hry prostor pro více rovin a významů, než skýtá samotný prostý detektivní příběh. Mnohovrstevnatost předlohy (překlad Petr Lébl) se snaží režisér Marián Amsler spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou neredukovat, ale naopak všem těmto vrstvám dovoluje v představení rezonovat. Různým podobám mezilidských vztahů, otázkám moci a podřízenosti, ale především ústřednímu tématu inscenace – hledání vlastní identity.
A čím víc se vžívají do role někoho jiného, tím je zjevnější, jak patologický vztah mají k sobě navzájem i ke své nadřízené – vztah lásky i nesnesitelné nenávisti, který může být vyřešen pouze vraždou. K té ale dojde jen v jejich představách. Kdo při hrách, kde každý hraje někoho jiného než sama sebe, vlastně umírá – herec, nebo ten, koho hraje? Ve snaze zabít Madam jde tedy nejen o destrukci, ale i sebedestrukci.
Představení Služky záměrně ponechává své žánrové vymezení otevřené – tragikomedie, absurdní drama nebo psychologicko-realistická hra? Všechno najednou. A právě z takového širokého záběru, který dostává režijním ztvárněním všemožnou podobu, plyne ona zmatenost a nesoudržnost. Postava Madame (Monika Maláčová) na pódiu rapuje, ale i zpívá operní árie. Působí tak nepřirozeně a spíše jako směšná, jednorozměrná a teatrální figurka. Kdežto výrazové rozpětí dvou hlavních postav služek Kláry (Erika Stárková) a Anděly (Klára Apolenářová) je rozptýleno na obdivuhodné škále od tragických momentů po nepříliš šťastné excesy v groteskních polohách. Uvolněnost, kterou Genetův text umožňuje a předpokládá, se místy přetahuje v hereckých výkonech s určitou svázaností a křečovitostí.
Nejednotnost režijního přístupu, která chce podpořit všechny nuance Genetovy hry, působí místy zajímavě, ale převážně rušivě. Pod takovým dojmem se představení rozpadá a divák často neví, jak jej zpátky poskládat dohromady. Přesto ale herectví Eriky Stárkové a Kláry Apolenářové, krásná, do ruda laděná scéna Martyny Dworakowské a moderní okouzlující hudba Slavomíra Solovice činí ze Služek umělecký zážitek.
Jean Genet – Služky
Překlad: Petr Lébl
Režie: Marián Amsler
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Martyna Dworakowska
Hudba: Slavomír Solovic
Pohybová spolupráce: Hana Litterová
Premiéra 9. února 2008 v Redutě
Napsat komentář