Činoherní klub v průběhu dubna uvedl premiéru inscenace Tahle postel je
příliš krátká aneb Jen fragmenty. Zatímco postel má být krátká, název
hry chorvatské autorky Niny Mitrovič působí až příliš dlouze a
kostrbatě. Nenechte se jím ale odradit, protože ve skutečnosti můžete
v Činoherním klubu vidět svižný, ironický a zajímavě vyprávěný
příběh, ve kterém opět září Lucie Žáčková.
Hra Niny Mitrovič vznikla v roce 2004 a její text se již v Čechách
objevil v rámci scénických čtení na festivalu YOUGO! V příběhu
nedlouhého setkání dvou rozdílných lidí autorka sleduje vyprázdněnost
současnosti a tragiku života, jehož skutečnou perspektivu zastiňuje konzum.
Svádí dohromady stárnoucího muže, který je nevyléčitelně nemocný a
své poslední dny tráví v nemocnici, a mladou ženu, která má před sebou
ještě mnoho let, ale ve své úporné touze nepromarnit je neustále váhá,
bloudí a klopýtá. Nemocný Tom chce, ve snaze zanechat stopu, vyprávět
svůj životní příběh. Proto si podá inzerát, na jehož základě pozná
mladou Irenu. Vztah, který mezi nimi vznikne, je vzájemnou výměnou pohledů
na vlastní životy, sblížení, které jednomu pomáhá umírat a
druhému žít.
Vzájemné poznávání hlavních hrdinů autorka obratně prolíná
s během jejich oddělených světů, proto v názvu zmínka o fragmentech.
Mitrovič s nimi zachází jako s drobnými sklíčky, ze kterých je možné
mísením poskládat vitráž a dát tak dohromady nový význam. Režie Martina
Čičváka diváka velmi elegantně a rychle uvádí do tohoto méně
tradičního způsobu vyprávění. V paralelním ubíhání různých dějů,
časů i prostorů ponechává všechny postavy téměř po celou dobu
inscenace na scéně. Pokud se jich akce právě netýká, aktéři
jednotlivých mikropříběhů se pouze odmlčí, případně ustoupí do
pozadí. V rámci jednoho dialogu tak Irena, jako hlavní propojující prvek,
může odpovídat oběma postavám a vést dva časově i prostorově
nezávislé rozhovory, jejichž hravým slovním i významovým propojením
ovšem vzniká celek na další úrovni. Vzniklý tvar působí velmi sevřeným
a uceleným dojmem, který přerušuje pouze krátké intermezzo Tomova
oblékání – oddech před nevyhnutelným koncem (příhodně je inscenace
uváděna bez přestávky). Jakých účinků lze tímto způsobem vyprávění
děje a jeho vhodným inscenováním dosáhnout, ilustruje scéna, kdy se za
ústřední dvojicí kouřící v nemocničním pokoji dobývá zdravotní
sestra a zároveň na Irenu, která se po hádce zavřela v pokoji, z druhé
strany buší její přítel. V syntéze dvou dějů scéna graduje, jako by
byla doprovázena virblem, a zároveň baví prolínáním významů.
V tom, že se inscenace tak dobře vyrovnala s fragmentárním způsobem
vyprávění, jí významně napomohla také scéna Toma Cillera. Vévodí jí
plechový stůl doplněný řadou vodovodních kohoutků táhnoucí se téměř
přes celou šířku jeviště. Prostor, který vytváří, je významotvorný
právě do té míry, aby mohl v jednom okamžiku být zároveň barem, ve
kterém Irena pracuje, pokojem či koupelnou v jejím bytě a doplněný
v pravé části židlí a nočním stolkem i nemocnicí. Systém vodovodního
potrubí nad stolem navíc poskytuje prostor pro dynamický pohyb po
scéně – kolem stolu i na něm.
Ústřední dvojice v podání Lucie Žáčkové a Vladimíra Kratiny je
okouzlující ve svých kontrastech i podobnostech. Po Tramvaji do stanice
Touha Žáčková v Činoherním klubu opět předvádí, jak dokáže svým
výkonem strhnout a zaujmout. Její uvolněný, přirozený a přitom dynamický
projev dělá z Ireny trochu dítě a trochu dospělého. Prostřednictvím
neokázalé a hravé gestiky a citu pro ironii i tragiku příběhu je
Žáčková doma v obou polohách. Vladimír Kratina dvojici doplňuje jako
elegán, který je nonšalantní i v pyžamových kalhotách a županu. Tomovi
vtiskl zároveň únavu, kterou už nemá sílu překonat, a zároveň jiskru,
která Irenu láká k prožití zajímavějšího života. Mezi Tomem a Irenou
je napětí přitažlivosti i porozumění otce a dcery.
O to víc jsou ovšem zklamáním další postavy. Režie jako by na ně
zapomněla. V porovnání s ústřední dvojicí jsou Irenina matka, barmanka
Sheila a další jen nezajímavou přehlídkou prvoplánových charakterů.
Jejich vulgarita a sobeckost je nudná, protože není propracovaná. Jejich
šedý podklad bohužel neposlouží ani zvýraznění ústřední dvojice.
Vzniklý rozdíl inscenaci dodává spíš nelichotivý punc nesourodosti.
Tahle postel je příliš krátká je ovšem inscenací, kterou stojí za to
vidět především kvůli zajímavé struktuře a výkonu Lucie Žáčkové, a
to i přesto, že vás bude rozčilovat vágnost, s jakou Čičvák
přistoupil k vedlejším postavám.
Činoherní klub
Nina Mitrovič: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen
fragmenty
Překlad: Jana Alfabeta Cindlerová, Hasan Zahirović
Režie: Martin Čičvák
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Nina A. Stillmark
Hrají: Lucie Žáčková, Vladimír Kratina, Matěj Dadák,
Dana Černá, Lenka Skopalová, Dana Marková, Jan Hájek, Eva Burešová
Premiéra: 12. dubna 2012, psáno z představení
2. května 2012
Napsat komentář