T.E.J.P. a Continuo aneb Mystérium cirkusu

Jít koncem července do divadla ve mně vyvolává stále trochu zvláštní pocit. Ona nepatřičnost se ještě násobila tím, že jsem tentokrát nešel do žádného známého pražského podniku s kamennými schody, zakouřeným barem a známou obsluhou, ale na Vítkov. A to ještě ke všemu do cirkusového stanu, který si tam postavilo Divadlo Continuo, aby lidem nepršelo na hlavu.

A to nejen lidem, kteří přišli na tuto pražskou přehlídku tvorby Jihočeského divadla, ale i divákům spřízněných souborů, které v tomto stanu (prostor je upraven jako mírně nepravidelné kukátkové hlediště, diváci sedí jen v poměrně malém výseku šapitó a jeviště je na místě manéže) během jednoho týdne vystoupí. Jedním z nich (další např. Teatr Novogo Fronta) bylo v Praze poměrně neznámé jihlavské Divadlo T.E.J.P. se svým představením Mystérium SVĚT.

Je postavené na jedné zásadní věci – vyprávění. To je, s odkazem k původním středověkým mystériím, odehráno jedním hercem (Jakub Škrdla, herec HDJ), který vystupuje coby průvodce po ději a zároveň jako všechny další postavy. V příběhu samotném se prostřídalo mnoho postav, dílčích témat, míst děje i paralelních dějů, aby to všechno nakonec spělo, opět v souladu s tradicí mystických příběhů, k jasnému poučení. Z této komplikované fabule vyplývají i herecké prostředky, pro příklad práce s hlasem k odlišení jednotlivých postav, odstup od role nebo obracení se na diváky.

U takovéhoto typu divadla je důležité hlavně charisma tohoto jednoho herce, které Jakubu Škrdlovi nechybělo. Spíš byly občas problematické přechody mezi jednotlivými postavami, které se někdy ztrácely a někdy naopak překvapily svou razancí tak, že bylo nutné uhodnout, zda předchozí postava křičí, nebo zda už mluví někdo jiný. Ale jinak velmi dobrý zážitek, během kterého je místy potěšením sledovat Škrdlův um a po zbytek času se nechat volně unášet rozvětveným a strhujícím vyprávěním o tom, co všechno že je to ten cirkus.

Hlavním programem toho večera však bylo samotné Divadlo Continuo s představením jejich už poněkud letitější inscenace Letokruhy (premiéra 2004). V něm jsme se už přesunuli z podobenství o cirkusu a běhu světa do manéže samotné. Tedy lépe řečeno do Nového cirkusu, což je typ divadla, který je v dnešní době mimořádně v kurzu (ve zkratce řečeno – nový pohled na tradiční cirkusové disciplíny jako klaunství, akrobacie, žonglování, pouliční divadlo). Rozdíl oproti běžnému cirkusu je, že zde nejsou jednotlivá, technicky dokonalá čísla, ale spíše sled obrazů, vytvářejících jakýsi volný příběh a hlavně – vzbuzujících emoce (srovnej zde).

V tomto případě dva akrobaté (Seiline Vallée a Salvi Salvatore) odehrávají na pozadí příběhu sbližování dvou starých lidí v jakémsi ústavu pro staré a opuštěné v podstatě průběh lidského života. Je v něm vše od prvního tlukotu srdce v lůně přes první lásku, mateřství až k samotnému závěru. A podívaná je to vpravdě fascinující. Technicky na pohled velmi náročná akrobacie na jakýchsi látkových šálách, která se v podstatě spíš než k akrobatům na hrazdě blíží k výrazovému tanci, je schopná velmi často vyvolat silné emoce. Z tohoto pohledu jsou skvělé zvláště části zobrazující lásku, ve kterých se oba herci všemožně míjejí, letmo dotýkají a krouží kolem sebe a pak v protikladu k tomu velmi statická, ale vnitřním napětím překypující pasáž osamělé ženy a matky.

Jedním z tradičních „triků“ Nového cirkusu, uplatněným i zde, je střídání groteskou inspirovaných pasáží s právě takto emociálně vyhrocenými scénami. U těchto komediálních částí však poněkud chyběla určitá lehkost a scénka s nacpáváním pacienta prášky se zdála poněkud naddimenzovaná a zdlouhavá.

Co se výtvarné stránky inscenace týče, trochu škoda je (i když nevím, jestli to je nějak technicky proveditelné), že inscenátoři odkrývají karty předem a je jasné, že vše, co visí na začátku ze stropu, bude někdy v průběhu představení použito. Nicméně skvělé je kreativní využití oněch šál ne pouze jako pomůcky k lezení, ale třeba i jako dočasných součástí kostýmu a podobně.

Když jsem ten večer sešplhával z Vítkova, už jsem si připadal vcelku normálně. Do divadla koncem července? Proč ne. Vždyť i uprostřed divadelních prázdnin může člověk prožít jeden z nejlepších divadelních večerů sezony.