Temně lákavý svět aneb Freud a boje o prstík

Kadence premiér v Divadle Komedie v této sezoně dosahuje záviděníhodného tempa. Po ambiciózním zářijovém Procesu, který otevíral podzimní pražskou divadelní sezonu, následuje za pouhý měsíc česká premiéra textu současného německého autora Händla Klause Temně lákavý svět.

Tato inscenace však bohužel patří k těm, kde je pro pochopení záměru inscenátorů
(r: Katharina Schmitt) nutné koupit si program. Tedy, ne že by jinak nebylo na co se dívat,
ale těžko si odnést jiný dojem, než že se jedná o vcelku dobře napsanou absurdní konverzačku. Zápletka se točí kolem uříznutého „prstíku“, který postupně mění majitele. Od Corinny (Ivana Uhlířová) přes jejího bytného Joachima Hufschmieda (Marian Roden) se dostane až k její matce Mechtildě Schneiderové (Daniela Kolářová). Během této anabáze se rozehrají vzájemné vztahy jednotlivých postav i pseudodetektivní zápletka „komu že ten prstík patří?“, což sice vede k některým vtipným a divácky atraktivním momentům, na ty se však dá po odchodu z divadla šťastně zapomenout.

Tedy, abych vás déle nenapínal, inscenátorům šlo o prosakování pudů a jiných temných stránek lidské psychiky do běžného života. Škoda jen, že tohle se dá dovodit jen z několika freudovských indicií (prstík si Corinna schovává v krabičce = v podvědomí, useknutý prst jako useknutý falus ad.) a právě citátu z jedné Freudovy eseje v programu. I když možná je záměr, že stejně jako jsou ukryté vášně v jednotlivých postavách, tak je ukryté i téma celé inscenace a přijít na ně je proces svou obtížností srovnatelný s psychoanalýzou. Ale i pokud prohlédneme tento výkladový klíč, zbývá problém, zda animální pudy prosakující konverzační a společenskou konvencí jsou něčím, co má potenciál utáhnout celou inscenaci. To však nechávám na divácích a koneckonců, absurdní komedie má jistě taky právo na existenci. Jen je otázka, jestli nepatří na jinou scénu.

Škoda je, že se na tak lehce stravitelnou inscenaci vyplýtvaly velmi dobré a přesné herecké výkony. Ivana Uhlířová výborně hraje lékařku Corinnu coby lehce neurotickou mladou ženu, která je přesně na hraně mezi společensky nutnou přetvářkou a nervovým zhroucením. Typickým příkladem je její scéna s domácím Joachimem Hufschmiedem Mariana Rodena, kdy se nezávazná konverzace
v okamžiku mění ve fyzickou potyčku o useknutý prst. Daniela Kolářová coby lehce autoritativní matka odvádí svůj (na půdě Komedie) standardně kvalitní výkon a na relativně malém prostoru se dokáže rozehrát v celkem rovnocenného partnera svým textově obdařenějším kolegům. Velmi pozitivním překvapením je bezpochyby Marian Roden, jehož role je tentokrát, ve srovnání s jeho ostatními v tomto divadle, aktivnější. Jeho kreace se (opět velmi přesně) pohybuje mezi natvrdlostí a manipulací ostatních.
V práci s hercem se rozhodně německé režisérce Katharině Schmitt nedá nic vyčítat.

To však úplně neplatí pro umělecké vedení tohoto divadla. Jde v tomto případě
o ústupek divákům lehce stravitelným tvarem? Nebo o to, trhnout rekord v počtu premiér za sezonu? Možná by po nemastném neslaném Procesu a Temně lákavém světě stálo za to trochu zvolnit. Ale vzhledem k tomu, že Prahou už jezdí plakáty na příští premiéru, neodpočineme si ani v listopadu. Tak snad to bude do třetice lepší.

.:Recenze inscenace Proces:.