Titán aneb Kde žije mladé divadlo

Vztah dvou mladých lidí se stal předmětem nesčetného počtu
uměleckých zpracování. Točily se o tom filmy, psaly knihy, malovaly obrazy
a samozřejmě i hrálo divadlo. Mohlo by se zdát, že už k tomu možná
není ani co dodat a jakou hlubinu či zákoutí tohoto typu vztahu objevit.
A co když není třeba nic objevovat?

V inscenaci Titán,
pod kterou jsou podepsaní Marta Trpišovská a Michael Vodenka, se opravdu
nedočkáte odkrytí nějak komplikovaných problémů nebo skládání
intelektuálních rébusů (jak se občas v Alfredu ve dvoře, kde se tato
inscenace odehrála, stává). Celý tento nonverbálně-taneční projekt je
postaven na pohybovém vyjádření emocionálních stavů, které provází
každý vztah. Jednu chvíli dominuje jeden z partnerů, poté se role
obrátí. Pak je zas jeden v depresi a druhý ho utěšuje. Chvíli to ve
vztahu neladí a potom jsou oba zase spojení v jednom rytmu. A to všechno se
neděje ve službě nějak přehnaného patosu nebo afektu, ale v podstatě
civilně a přitom ne za cenu ztráty předávaných emocí. Pouze to, co by
šlo udělat jednodušeji velkým gestem, zvládnou Vodenka s Trpišovskou
subtilními prostředky. Pro příklad, na začátku svůj vzájemný vztah
vytvářejí jen tím, že si Vodenka na partnerku pokládá nejrůznější
součástky a tím se ji snaží včlenit do systému neživých věcí, které
se chovají tak, jak on chce, a jsou snadno předvídatelné. Tomu se ale ona
brání a vždycky se z této role vysmekne.

Ono vzájemné ovlivňování je výborně vyjádřené i hudební stránkou
celé věci (zvuk: Pavel Macák), která ve službě celku dotváří dění na
scéně. Když je potřeba, střídají se různě hudební linky, navzájem se
proplétají a když je potřeba, tak splynou v silné tango (což není
příliš originální hudební vyjádření vášně, ale dá se odpustit).

Vizuálně nesmírně působivým prvkem je v této inscenaci projekce
(Zdeněk Durdil), která sestává z animace dvou stínových postav a jejich
všemožných metamorfóz. Právě ona „stínovitost“ vytváří atraktivní
jevištní kouzlo, protože se stíny postav (celá předešlá akce je svícena
z podhledu, a tudíž vrhá stíny na zadní stěnu) aspoň pro mě
nepostřehnutelným způsobem přeměnily v animaci.

Snad jediným problémem pro mě byl jen samotný konec, respektive proč
vlastně nastal v tu chvíli, kdy nastal. Ne že bych tedy byl schopen
vysledovat nějakou zápletku či cosi podobného (a ne že by mi nějak
chyběla), ale přesto inscenace končí nějak náhodně a v prázdnu
(i přes určitý pokus o finále, který jako by spíš jen vykopával
k dalšímu hraní).

Často se na NeKultuře objevují recenze na DISK a kdysi jsme ho dokonce v jednom
článku označili za „mladé divadlo“. Ve srovnání s Titánem
je ale naprostá většina tamní produkce věkem těsně před důchodem. To
pravé mladé, moderní a nadějné divadlo vzniká jinde. A pro tentokrát to
bylo v Alfrédu.