Zazvonil telefon a na druhém konci někdo trochu rozhořčeně povídá, že
se se mnou chce už dlouhou dobu spojit, ovšem kontakt nemůže nalézt. Optám
se ho, oč běží, neboť správný kontakt už nejspíše našel, když mi
volá. A on odpoví, že o nějaké divadlo. Tak mě zajímalo o jaké.
Zaznělo jméno režiséra Friče, pak divadelních prostor, kde se bude
hrát – A studio Rubín. Ještě chvíli jsem se stavěl k věci mírně
odměřeně, už se mi ale v mysli rodila vidina zajímavého divadelního
počinu.
Když přišla řeč na napsání recenze o představení, pokračoval jsem
ve svém vyhýbavém tónu a prohlásil, že tam někoho vyšleme, možná. To
jsem už ale tušil, že na Proud někoho vyšleme určitě a budu to já.
Utvrdilo mě obsazení – Jan Meduna, Markéta Stehlíková, Tomáš
Dianiška, Eva Böhmová, Linda Šilarová a další. Zajímavá kombinace
absolventů DAMU s odchovanci Dětského divadelního studia (DDS), které
působí pod křídly Švandova divadla. Soužití profesionálního a
neprofesionálního herectví je jistým způsobem vždy dráždivé. Žádá
totiž na režii citlivý přístup k herecké práci a ke kompozici hereckých
výkonů, které se mohou doplňovat stejně tak jako v horším
případě rušit.
Autor hry Proud Ondřej Novotný vzešel z DDS a dnes studuje dramaturgii na
Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Proud není dramatem
v obvyklém slova smyslu, nejde o nepřetržitou linii dramatického
jednání. Dává však příležitost a prostor pro osobitou jevištní
výpověď. Tématem hry je alkoholismus a jeho projevy ve vztahu ke
společnosti, blízkým v okolí a sobě samému. Alkohol v inscenaci
zastupuje pivo a rum. Není proto divu, že sponzorsky přispěl jeho výrobce
firma Božkov. Diváci před vstupem do sálu měli přichystaný panák rumu
v ceně vstupenky. Většina jich rumem nepohrdla a nevědomky se tak stali
součástí inscenace – těmi, kteří alkohol v naší společnosti nejen
tolerují, ale také požívají. Jako kritik jsem byl dokonce uplacen půl
litrem pralinkové námořnické limonády, díky čemuž mohu být součástí
inscenace i při psaní této kritiky.
Akvárium, umístěné uprostřed scény na
podstavci, skrývalo mezi svými nevysokými stěnami Odcizence v podání Jana
Meduny. Nahá, s velkými plenkami a občas s pivem u úst měla jeho postava
mnoho možných výkladů. Od opilce v léčení přes zanedbaného muže po
zatím nenarozené embryo stižené v lůně přívalem alkoholu. Sadistická
Doktorka Lindy Šilarové byla excentrickou semetrikou s neuvěřitelně
silnými výlevy nadávek zakončenými sebeshazujícím komentářem. Postavu
Božské pojednou opilým Odcizencem vtipně zkomolené na Božkovskou
ztvárnila až étericky Markéta Stehlíková. Tam, kde je to zapotřebí
(zlost na Odcizence), se však neostýchala do vzteku opřít s pořádnou
dávkou rozčilení. Společně s Medunou podala přesně členěný herecký
výkon s odstiňováním jednotlivých poloh své postavy podobně jako Eva
Böhmová v roli ďábelské svůdkyně Ostřice. I její výkon byl velice
soustředěný, ve svých prostředcích úsporný, neboť sledoval
zpřítomnění ženské uhrančivosti, manipulace mužem a erotické
vyzývavosti. Přičemž se nesnažila svůj hlas ani gesta nijak vulgarizovat
nadbytečnostmi.
Odcizencovy spolupijany hráli Tomáš
Dianiška jako Zevl, Jakub Vindiš jako Špachtle a Antonín Frič jako
Veršotepec. Dianiška je z trojice pochopitelně herecky nejvyzrálejší
(absolvent DAMU, herec libereckého Divadla Františka Xavera Šaldy) a je si
jistý v rytmu inscenace. Vindiš obohatil představení po herecké stránce
o osobní zpověď, která působila autenticky, nehraně a celek odlehčila.
Antonín Frič, který zaujme především svým znělým hlasem, pak přispěl
i parodií na píseň Atentát skupiny Kryštof. Její vyznění je však,
přes svůj humor, na hraně žánru inscenace.
Scénografie Nikoly Tempíra se vyznačuje funkční jednoduchostí. Žádná
větší přestavba, kromě přeskupování židlí. Scéně dominuje zmíněné
akvárium, do nějž se Odcizenec vždy znovu vrací a k němuž přicházejí
ostatní postavy, aby Odcizence v jeho klidu vyrušovaly. Scéna z igelitu
může sice hercům připravit nepříjemné skouznutí, když je na zemi plno
vody, vytváří však sterilní prostor postupně se měnící v zatuchlou
pomatlanou díru. Velkou část při změnách atmosféry, předěly
jednotlivých obrazů obstarala hudba v kombinaci s výrazným svícením.
Vše podtrhovalo výsledný velice dobrý dojem.
Proud nejvíce osloví ty diváky, kteří se
nebudou snažit skládat si z jednotlivých obrazů výsledný příběh a
spíše se budou zajímat o jednotlivé scény, humor vyvěrající z textu a
občasné kouzlo bezprostřednosti – herci jsou totiž připraveni reagovat
na jakoukoliv eventualitu. O zhlédnuté repríze například vyklouzla
čtveřici pijanů z kroužku jedna z lahví piva a nebylo možné se ve víru
rozpohybovaného kruhu pro ni shýbnout. Herci vše zvládli a kouzlo
nechtěného nerušilo. Současně režisér zadal hercům jen takové úkoly,
na které sami stačí, vědom si jejich schopností. A jak již byla v úvodu
řeč o nutném citlivém přístupu k herecké práci, jednotlivé výkony se
doplňují a vytvářejí tak harmonický celek.
Očekávání zajímavého divadelního zážitku se naplnilo a na mém
úsudku nic nezměnila láhev rumu ani debata s herci po skončení
představení, kdy se doznali k několika nepodstatným nezáměrnostem.
Bohužel se Proud nehraje častěji. Poslední reprízu této sezony zhlédnou
českobudějovičtí diváci už v úterý 5. května v culturním klubu
Solnice a pak si prý máme počkat až na podzim.
Občanské sdružení Klub lektorů a přátel Dětského divadelního studia
Prahy 5 (KLAP)
Ondřej Novotný: Proud
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Veronika Pospíšilová
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Tereza Benešová
Hrají: Jan Meduna, Markéta Stehlíková, Tomáš Dianiška, Eva Böhmová,
Linda Šilarová, Jakub Vindiš, Antonín Frič
Premiéra: 29. října 2008 v A studiu Rubín, psáno z reprízy
19. dubna 2009
Napsat komentář