Ženský pohled na Mužské záležitosti

Jak už dobře víme z reklamy na fernet, i muži mají své dny. Nicméně co možná nevíme je, že i muži mají svá stálá trápení a jsou i chvíle, kdy si nevěří, cítí se zranitelní, dokonce si ani nevědí rady. Exkurz do ztrápené a nejistotou sužované mužské duše nám teď nabízí činoherní katedra DAMU v divadle DISK v podobě inscenace Mužské záležitosti. Tedy možná se mi coby ženě nepodařilo pochytit všechny důležité momenty představení, a proto jsou mé dojmy lehce rozpolcené, ale pánové mi jistě odpustí. Ostatně, vždyť jsem jenom ženská…

Důležité je na začátek uvést, že při nákupu lístku jsem neměla nejmenší tušení, o čem že to bude. Proto jsem se cítila první půlí lehce šokována a v druhé jsem – marně – hledala odkazy na první, místo toho, abych si ji naplno užívala. Nakonec to ale můj emocemi zahlcený mozek naštěstí zvládl zpracovat a tak se nyní s vámi můžu podělit o své dojmy.

Jak už jste patrně pochopili, představení je rozdělené na dvě části, a to na dvě naprosto odlišné části. Ta první v režii Jana Friče, nesoucí název Soumrak bodů (autor textu: Petr Kolečko), nám ukazuje zákulisí fotbalového klubu a jak je těžké být fotbalovou hvězdou, která plní přání jak trenéra, tak fanoušků. Ale samozřejmě ukazuje i rozpoložení a utrpení fanoušků, jejichž klub prohrává, a patřičně dramatický závěr, ostatně vždyť to přece má být moderní varianta antické tragédie. Upřímně, nápad to není špatný, jenže… Repliky, patřičně patetické, místy veršované, herci pronášejí buď prkenně (obzvláště v případě Judity v podání Vladimíry Striežencové, která ze své „mrchy“ mohla vytěžit něco víc), nebo velmi, velmi hystericky, v případě bratra hlavního hrdiny Edy, fanatického fanouška odhodlaného udělat cokoli pro výhru “svého“ klubu, kterého hraje Vojtěch Bráník Dvořák. Jistě, patos a přehnanost do antiky patří, ale nic se nemá přehánět. Na druhou stranu, výkon hlavní fotbalové hvězdy Karla v podaní Lukáše Příkazkého byl velmi dobrý. Svou dějem vláčenou figurku, která zákonitě musela být obětí pro svou čistou duši a naivitu, ztvárňuje přirozeně a uvěřitelně. Další výraznou, byť zdánlivě nevýraznou postavou je Jaroslav – kouč týmu, kterého ztvárnil Radovan Klučka a vtiskl mu tvář nenápadného, lehce „trubkovitého“ muže, který je přesto ve výsledku schopen všechny zmanipulovat. Na závěr jsem si nechala svou oblíbenou složku tohoto představení, vždyť co by byla antická tragédie bez pořádného sboru? Tenhle sbor tvoří parta zbylých hooligans, skandujících to, co jim jejich vůdce řekne, sápajících se po vařených párcích a chrchlajících na všechny strany. Asi nám s katarzí moc nepomohou, ale představení oživují a dodávají mu tolik potřebný humorný prvek a navíc – víceméně celé představení musí členové sboru strávit zalezlí pod scénou, což je výkon opravdu heroický.

V návalu prvních dojmů o přestávce jsem si říkala, že pokud se druhá část (HOMO 06, r: Daniel Špinar) ponese ve stejném duchu jako první, budu ráda, když bude také stejně krátká. Ale dostala mě natolik, že jsem absolutně ztratila pojem o čase. Je sice pravda, že druhá část nazvaná Homo 06 je mi tematicky bližší (ostatně která dnešní slečna nemá jako kamaráda homosexuála), ale i bez ohledu na to je druhá půlka inscenace výborná.

Mnohé zřejmě dělá i přestavěná scéna, hlediště se totiž částečně přesouvá na jeviště a tím vám samozřejmě umožňuje mnohem bližší kontakt s herci (který ostatně Vojtěch Dyk při svém pěveckém výstupu coby Marta Kubišová ještě vystupňoval). Jedinou dekorací jsou zde fialové látkové kostky, které si herci sami přesouvají a hrají si s nimi. Narozdíl od přelidněné první části jsou zde pouze tři role – jedinou ženu a „Nebuznu“ hraje Pavla Beretová, která byť je pouze doplňující postavou, rozhodně drží krok s pány a hraje výborně. Lukáš Příkazký je v roli Marečka dostatečně rozpolcený, a pokud jsem jeho výkon v první půlce označila jako velmi dobrý, pak tady exceluje. Nicméně nejvýraznější personou na scéně je Vojtěch Dyk. Jeho „Děvka pro všechno“ je opravdu schopná zahrát úplně všechno od Romea až po Martu Kubišovou a ještě nás u toho bavit. Ačkoli se u druhé půlky nasmějete mnohem víc než u první, ve výsledku zjistíte, že vlastně byla mnohem tragičtější. Je svižná, vtipná, doopravdy vás baví, zároveň vás nutí se zamýšlet a ty nejnaturalističtější scény vám servíruje s cynickým úsměvem na rtech. A když Beretová v závěru recituje váňovsko-léblovskou repliku „uleví se nám, já tomu věřím…“, doopravdy jí věříte. Stejně jako já věřím, že současní studenti činohry mají, minimálně někteří, velmi slibnou budoucnost…