Švédský spisovatel z přelomu 19. a 20. století August Strindberg
prošel rozmanitými tvůrčími obdobími. Známý je především ve své
expresionistické poloze badatele hlubin lidského podvědomí. V úvodní
poznámce ke Hře snů v tomto ohledu vyložil Strindberg karty na stůl
jasně. Přiznal, že jeho záměrem je přiblížit se snu jednak v jeho
nesouvislosti, jednak v jeho pro snění charakteristické trýznivosti, kterou
mu připisoval. Číst toto drama je pak zkušeností dosti ponurou a matoucí.
Mile proto překvapí, že zážitek z inscenace Jiřího Nekvasila je v mnoha
bodech odlišný.
Tak překotný a zamotaný text, jakým je Hra snů, nemůže být snadné
zprostředkovat sdělně. Což je výzva, která spolu se surreálnou snovostí
Strindbergova dílka nahrává řešení silně se opírajícímu o výraznou
výtvarnou stránku. Což je i případem inscenace ostravského Divadla
Aréna. Režisér Jiří Nekvasil, mimochodem mezinárodně úspěšný
především na operním poli, pomáhá divákovi neztratit se v přívalu
postaviček, scének a symbolů obzvláště pomocí motivu hranice. Už
jeviště, zcela prázdné, je rozděleno poloprůhledným plastovým závěsem
na dvě části. Z té zadní vzniká jakýsi tajuplný, mlhavý (snad snový?)
prostor, tvořící protipól jasně zřetelnému popředí, zvýrazněnému
křiklavostí kostýmů. Další hranice jsou neustále vytvářeny a bourány
také světly. Výraznými efekty, pohrávajícími si často s geometrickými
obrazci, světlo místy přetíná prostor, místy zvýrazňuje některou
z postav, případně ji vyčleňuje z dění. Hra s hranicemi ale vrcholí
ve chvíli, kdy hlavní hrdinka otevře okno, jímž okamžitě do sálu
pronikne obraz i zvuk každodenního ostravského života. Ten rázem vytvoří
silné napětí mezi světem divadla a realitou, která je od něj oddělena jen
tenkou vrstvou skla. Je to krásně vtipný způsob jak popostrčit diváka
k tomu, aby si Strindbergovu mozaiku přebral coby komentář skutečného
života.
Může to ale být komentář smysluplný, věcný? I když se na scéně
skutečně rozvíří na první pohled spíše nedějový zmatek, nejde ve Hře
snů jen o surreálné třeštění. Pod vší tou estrádou se totiž
pozornému diváku postupně začnou množit různé jednotící linky. Tou
nejvýraznější je hlavní hrdinka, Dcera boha Indry. Ta je nám coby božská
entita, jež se rozhodla prozkoumat říši lidí, jakýmsi průvodcem
strindbergovským viděním světa. Druhou podobně silnou je téma nesmyslnosti
a útrpnosti lidského života, které se odráží takřka ve všech obrazech
hry. Ať již jde o motiv Důstojníka nekonečně (rozuměj celá desetiletí)
čekajícího na svoji lásku Viktorii, advokáta vnitřně rozloženého
marným bojem proti bezpráví nebo manželů páchajících sebevraždu
z obavy, že jejich společné štěstí nevydrží věčně. Ne nadarmo
refrén hry zní: „Lidé si zaslouží politování“.
Pokud si ale v tuto chvíli říkáte, proč by prokristapána vůbec kdo
chodil na takový koncentrát životní skepse, kladete si velmi příhodnou
otázku. V Aréně na ni naštěstí umí odpovědět. Největší inscenační
devízou je totiž to, jak si hlídají, aby je Strindberg neunesl do světa
rezignovaného pesimismu. Ano, hra je především pokusem o depresivní
analýzu marasmu lidského života, ale v Aréně se téhle tezi, byť
Strindbergem prosazované dosti urputně, odmítají poklonit. Znát je to
obzvláště ve zmíněné postavě Dcery. Tereza Dočkalová ji rozhodně
nehraje jako naivní chudinku, která se ve světě čím dál tím více
špiní jeho blátem (což v Aréně platí i doslova), až nakonec ztratí
možnost z něj uniknout zpět do jakýchsi duchovních sfér, ze kterých
pochází. Ona je bytostí ráznou a s tím, co ji potkává, se
přinejmenším vnitřně pere. Což můžeme s klidným svědomím považovat
za vrcholně symbolické. Vidět je to například ve výkladu jejího vztahu
k neustále remcajícímu advokátovi – Dcera je vůči němu ironická a
odmítavá, což jej tak trochu odhaluje jako jalového ufňukance. Odráží se
v tom sdělení celé inscenace: ano, na světě je spousta svinstva, ale
řešením není krčit nad tím rameny a tvářit se ublíženě. Nekvasil
dodává inscenaci kus optimismu i tím, že se chytá momentů vybízejících
k ostré satiře. Například výstupu čtyř děkanů, skrze něž se
Strindberg mračí na absurditu do sebe zahleděného a vyprázdněného
vědění, včetně ješitných žabomyších válek jeho různých zástupců.
Režisér tak ukazuje, že dochutí-li se Strindberg humorem, který je věky
prověřeným lékem na existenciální splín, dodá to do jeho díla
překvapivě bujné semínko vzdorného optimismu.
Postavičky a jejich poeticky laděné stížnosti na svět se tak jevištěm
míhají s dobře vyváženou směsí lyriky, vtipu, kritiky i polemiky. Což,
abych pravdu řekl, předvádí nevlídného švédského provokatéra
aktuálnějšího, než bych byl od něj čekal.
Komorní scéna Aréna, Ostrava
August Strindberg: Hra snů
Režie: Jiří Nekvasil
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Scéna a kostýmy: Lucie Loosová
Hudba: Aleš Březina
Hrají: Tereza Dočkalová, Pavel Cisovský j.h., Albert
Čuba, Vladislav Georgiev, Alena Sasínová-Polarczyk, Tereza Cisovská, René
Šmotek, Veronika Soumarová j.h., Michal Čapka, Dušan Škubal, Marek
Cisovský, Michal Moučka, Josef Kaluža, Tereza Starostková j.h., a další
Premiéra: 12. září 2009 v Divadle Aréna, psáno
z reprízy: 24. února 2010 hrané v rámci festivalu Ostravar
Napsat komentář