Život francouzské šansoniérky Edith Piaf je z těch, které
k předvedení na jevišti nepotřebují přehnané dramatizování. Objevilo
se v něm tolik unikátních momentů a vyhrocených situací, že by se jen
stěží daly vymyslet „od stolu“. Jako americký sen působí příběh
ženy, která se již za svého života dokázala stát nesmrtelnou legendou
světové hudby. Výchozí pozice příští star francouzského šansonu
přitom záviděníhodná vůbec nebyla.
Kvůli nezodpovědnosti a nezájmu svých rodičů byla nucena se od malička
protloukat na vlastní pěst, přičemž záhy musela převzít starost
i o svou mladší nevlastní sestru Simone. Aby toho nebylo málo, postihla ji
v mládí několikaletá slepota. Jediné, co jí v chmurných dobách
přinášelo radost (a prostředky pro skrovnou obživu), byl zpěv. Spolu se
sestrou zpívala v podstatě za kůrku chleba v nejvykřičenějších
ulicích Paříže, až si ji jednoho dne – a jak jinak než náhodou –
všimli lidé provozující tehdy tolik oblíbené lidové kabarety. Kariéra
nesmrtelné umělkyně byla zažehnuta.
Pokus o ztvárnění nezapomenutelné interpretky by se jejím
obdivovatelům mohl zdát absurdní a bezmála rouhačský. Vždyť přece Edith
Piaf byla jenom jedna, kdo by byl vůbec schopen přiblížit se jejímu
nezaměnitelnému hlasu. Bylo nad slunce jasné, že v takto ambiciózním
počinu může charizmatickou osobnost zachytit jen jiná výjimečná persona.
V městském divadle Zlín takovou našli v Heleně Čermákové.
V jejím pojetí se nehraje jen o Edith Piaf. Naše pozornost bezděky
sklouzává k osobě Heleny Čermákové, která se nevídaně „snoubí“ se
svou rolí. Zpěvačku hraje s pokorou a takřka srdečním porozuměním.
Přes toto výrazné ztotožnění – ale snad právě díky němu –
z herecké postavy neustále vystupuje umění zlínské herečky. A nutno
zdůraznit, že kromě hereckého i umění pěvecké, neboť její podání
více než desítky náročných songů si v ničem nezadá s umem a šarmem
profesionálních šansoniérek, jako je např. Hana Hegerová. Při poslední,
notoricky známé písni Je ne regrette rien dokonce téměř není znát
rozdíl mezi pěveckým výkonem Heleny Čermákové a záznamem autentického
hlasu Edith Piaf, jež ho plynule vystřídá.
Představitelka titulní role na jevišti prochází všemi fázemi
zpěvaččina života. Od neutěšeného dětství a mládí ve špinavých
pařížských nevěstincích, přes rozmach jejího velkého hudebního talentu
v nejproslulejších zábavních podnicích, až po předčasnou smrt. Tento
vývoj Čermáková zvládá bez jakýchkoli nepatřičností či trapností,
které jsou při této koncepci poměrně běžné, není-li postava
ztvárněna vícero herci různého věku. Nelehké jsou také ostré přeryvy
mezi hereckou akcí a pěveckými čísly. Ta se odehrávají v zadní části
malého jevištního mola, kde se nachází světýlky zarámovaná miniscéna
s mikrofonem. Čermáková snadno přechází do zpěvu bez sebemenšího
škobrtnutí nebo zadýchání i z nejnáročnějších fyzických akcí, což
jako by symbolicky podtrhovalo životní motto Edith Piaf, že život a zpěv
jedno jsou.
Herecký výkon Heleny Čermákové se nedá prezentovat jiným slovem než
„koncert“. Oprávněně za něj dostala cenu Aplaus za vítězství
v divácké anketě zlínského divadla. Nelze ale zapomenout na její herecké
partnery – jmenovitě Petra Domžalová, Dušan Sitek, Josef Koller –,
kteří hrají ostatní postavy. Kromě toho si tito tři v představení také
„zkusí“ několik pěveckých výstupů a vycházejí z nich se ctí. Hra
o Edith Piaf by se samozřejmě neobešla bez poučeného hudebního
nastudování a klavírního doprovodu Richarda Dvořáka.
Madam Piaf režiséra a scénáristy Karla Semeráda patřila k zlatým
hřebům zlínského festivalu Naráz. V nevelikém sálu zlínského
Divadélka v klubu, který svým uspořádáním evokoval právě spíše
kabaretové než divadelní produkce, se publikum možná mohlo více poddat
klubové atmosféře a nezdráhat se vžít do role spontánně rozjívených
barových návštěvníků. Nicméně při závěrečném potlesku vestoje
s výkřiky „Bravo!“ se do nich přece jen převážná většina diváků
proměnila.
Městské divadlo Zlín (scéna Divadélko v klubu)
Karel Semerád – Madam Piaf
Scénář a režie: Karel Semerád
Scéna a kostýmy: Petr Dosoudil
Hudební nastudování: Richard Dvořák
Hrají a zpívají: Helena Čermáková, Petra Domžalová,
Dušan Sitek, Josef Koller
Na klavír doprovází: Richard Dvořák
Premiéra: 10. března 2009, psáno z reprízy 11. listopadu
2009 (festival Naráz)
Napsat komentář