Jiráskův Hronov, každoroční žatva toho
nejlepšího, co se na českých neprofesionalizovaných jevištích
v uplynulém roce urodilo, přinesl letos množství inspirativních a oproti
minulým letům také převážně nadprůměrných inscenací. Poslední
ročník sedmé dekády festivalu naznačil posun zejména v dramaturgii
nominovaných souborů.
Mezi inscenovanými texty se tak objevilo například oceňované monodrama
Dougha Wrighta Svou vlastní ženou v nastudování Libora Ulovce, který
během téměř tříhodinového představení vytvořil sám přes třicet
postav, či multimediální úprava severské pohádky Malá mořská víla
v podání souboru Městského divadla Děčín. Progresivní dramaturgická
linie byla zastoupena také poloimprovizovaným punkovým vystoupením
Diskrétní den divadelní skupiny LÁHOR/Soundsystem. I letos se na hronovské
přehlídce objevilo pražské Divadlo Kámen Petra Macháčka, které svým
představením Zvěstování Bohunce navazuje na minimalistickou inscenační
tradici souboru. Skutečným bonusem pro milovníky alternativy se pak stal
dekompoziční opus Trnavského souboru DISK s názvem Výhľad.
Ty soubory, které zvolily poněkud tradičnější přístup k výběru
textu, dokázaly téměř vždy velmi přesně využít jeho kvality.
K vidění byla poctivě vystavěná Maryša DS Eduarda Vojana Brněnec (byť
nutno podotknout, že v de facto převzaté režii profesionálů), chytře
seškrtaná Kapustnica Divadla Commedia Poprad akcentující komediální ráz
hry nebo vděčné konverzační komedie Benátky pod sněhem Gilla Dyreka a
Společnost Eduarda Rovnera. 
Zatímco v Benátkách pod
sněhem dokázal slavičínský soubor SemTamFór nenásilně využít
situační komiky, aniž by herectví ztratilo na přirozenosti, Společnost
byla poznamenána poněkud hysterickými výkony herců Divadla Prkno
z Veverské Bitýšky. Skutečným (byť pro mnohé diváky psychicky
vyčerpávajícím) zážitkem se pak stalo herecky emočně vypjaté
zpracování slavného textu Martina McDonagha Pan Polštář, které přivezl
Nezávislý soubor Buranteatr Brno.
Oblast studentského či chceme-li školního divadla byla letos na Hronově
zastoupena atraktivní úpravou bestselleru Kdo chytá v žitě nazvanou Já,
Holden (Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary), již méně
atraktivní adaptací poněkud plytké dívčí četby Ruby a Garnet? (HOP –
HOP ZUŠ Ostrov) a jednoduchou anekdotou LDO ZUŠ Strakonice nazvanou Je to
naprosto jisté. Protipól této linii vytvořily dámy ze souboru Třetí věk
Městské knihovny Louny se svou poetickou životní bilancí Včera se mi
zdálo. Z ranku divadla poezie pocházela také inscenace Vrstvy masek
zkomponovaná z textů českého surrealisty Karla Hynka souborem Na Klíček
z České Lípy.
Příjemným
překvapením letošního Jiráskova Hronova se stala téměř všechna
dětská, potažmo loutková představení. Ta se sice nedočkala „svého“
diváka, ale přesto vesměs přinutila publikum vyššího věkového průměru
k žádoucím reakcím a dokázala tak svůj generační
přesah.
V pohádkách se více sázelo na čitelný příběh a slovní hříčky
(dvě originální kompilace několika pohádek Za každým rohem Jeskyňka
protřelého souboru Čmukaři Turnov a Měla babka čtyři jabka DS Vojan
Libice nad Cidlinou). V závažnějších kusech byl kladen důraz spíše na
vizuální atraktivitu zpracování látky (horůrek Krvavé koleno kolektivu
Tate Iyumni Praha či inscenace Ve dvě na hruškách II souboru Někdo
Jaroměř). To nejlepší z obou přístupů pak využila nápaditá inscenace
Zelené prasátko Divadla De Facto Mimo Jihlava, která rovněž nejvíce
spolupracovala s (dětským) divákem. Jedinou výjimkou mezi zdařilými
dětskými inscenacemi se tak stalo nepovedené představení Kuře Čtvrtka DS
Trdla při O. S. Thalia Vyškov. Budiž však řečeno na obranu souboru, že
nevyhovující prostor Sálu Josefa Čapka na tom nese svůj podíl viny.
Program JH byl letos bohatý také co do zastoupení zahraničních hostů.
Pomineme-li již zmíněné slovenské inscenace, inspirativní událostí se
stalo vystoupení Divadla A. Gondarčuka Omsk s nadsázkou využívající
tradiční prvky ruského folkloru v pohádce Kouzelná jablka, stejně jako
belgické zpracování textu Franze Kafky Zpráva pro jednu akademii (Theatre
Universitaire Royal de Liege). Doprovodný program byl sice letos poměrně
nabitý, leč co do úrovně za základním programem většinou zaostával
(herecky přepjatý Escorial souboru 3 + 1 při Rádobydivadlu Klapý či
patetické a bezobsažné pojetí Strýčka Váni Náchodské divadelní
scény).
V rámci Klubu (nejen) mladých divadelníků bylo jako každoročně
připraveno pro účastníky přehlídky množství dílen, z nichž dvě se
konaly s mezinárodní účastí (dílna neverbálního divadla TIP –
Theatre for Young People Michala Hechta a RA – Recovered Alchemy kubánského
divadelníka Guillerma Horta Betancourta). Ve výběru se dále objevily jak
semináře tradiční (jevištní řeč, herectví, nonverbální komunikace a
jiné), tak i letos nově otevřené (dramaturgie Jana Šotkovského). Odborné
reflexe se inscenacím dostalo na odpoledních setkáních Problémového Clubu.
O něco méně teoretizující, ale o to zanícenější hodnocení zaznívala
na nočním Diskusním Klubu. Tištěné recenze opět vycházely ve
festivalovém Zpravodaji. Bohužel se letos staly (až na několik málo další
článků) také jeho jedinou devizou.
Jiráskův Hronov byl již tradičně zakončen velkorysým ohňostrojem na
neméně velkoryse zrekonstruovaném náměstí, které dle všeobecného
mínění poněkud hyzdí tvář jinak malebného městečka. Tvář festivalu
nicméně zůstává zachována. Letošní 79. ročník byl nadějnou
předzvěstí další dekády českého amatérského divadla.
Napsat komentář