HaDivadlu se první premiérou letošní sezóny Jsem Kraftwerk! v režii
Mariána Amslera podařilo udělat po delší době jasné dramaturgické gesto
a nabrat směr, který tomuto stánku umění sluší. Dá se namítat, že se
v inscenaci pro některé řeší banální problémy hrstky nanicovatých
divadelníků, že jde de facto o telenovelu bez většího přesahu, ovšem,
zamyslí-li se divák skutečně, vyvstane před ním možná naivní, ale
jasně a s odzbrojující upřímností položená otázka bytí a nebytí,
která už nějakou dobu českým jevištím chybí.
Na doporučení dobře informované učitelky českého jazyka a posléze
starostky města se banda absolventů umělecké školy vláme do nepoužívané
elektrárny, připoutají se řetězy k turbíně a čekají na skandál, skrze
který by o sobě a svých životních ideálech dali vědět široké
veřejnosti. Dnešní doba ale neznámým tvářím nepřeje, a tak se nejenom
reportérka bulvárního rádia zajímá pouze o filmem proslavenou matku
jednoho z herců a kdysi talentovaného – nyní pouze velmi
úspěšného – spisovatele, co přišel undergroundové povstání jako už
zavedený umělec podpořit.
Viliam Klimáček totiž ve hře určené přímo pro soubor HaDivadla
postavy z Čechova transponoval tu více tu méně razantně, některým
změnil příbuzenské vztahy či vynechal zásadní motivace jednání.
Karty jsou rozdány během první noci blokády elektrárny a divákovi, co
si předtím v propagačních materiálech divadla přečetl, že jde
o parafrázi Racka, začíná leccos docházet, zná-li tedy tuto Čechovovu
hru. Ostatní se neztrácí, mnohé jim ale unikne a nebo dojde daleko později.
Viliam Klimáček totiž ve hře určené přímo pro soubor HaDivadla postavy
z Čechova transponoval tu více tu méně razantně, některým změnil
příbuzenské vztahy či vynechal zásadní motivace jednání. Ku příkladu
Marie Králová – tak trochu Máša – nemá s Emilem Mayerem –
Medvěděnkem – dítě, je jen nešťastně zamilovaná do Viktora
Anděla – Trepleva, který ji nechce, a tak se zmítá v alkoholovém
opojení, ze kterého jí nepomohou ani rady do života dokonalé tchyně Hany
Mayerové – v novém pojetí vlastně Arkadinové. Na jevišti nenastává
pro diváka zmatek nebo chaos, jen některé situace do posledního detailu
rozkryjí a pojmenují ony podtexty z Čechova v textu Jsem
Kraftwerk! ovšem nezmíněné.
Největším kladem celého kusu je uvolněné herectví bez křeče a
přílišné stylizace pracující s osobitou autenticitou jednotlivých
představitelů – tak, jak to kdysi bývalo v nejlepších letech HaDivadla
zvykem. Klimáčkův text takovému tvaru vysloveně sedí – některým
hercům byly party psány přímo na tělo. Jáno Sedal už dlouho nezářil tak
jako v roli Jana Křtitele Maliny, stárnoucího alternativního hipíka, co
má dost všeho a chce už jen na stará kolena zažít moment, kdy se něco
skutečně děje. Simona Peková jako známá herečka Hana Mayerová a věčný
diblík zvaný „Citronek“ zase předvádí do detailů dotaženou studii
ženy, která neumí a nechce zestárnout, šikanuje a paralyzuje syna, Mariána
Chalány, svou dokonalostí, aby následně s cynickým nadhledem vyždímala a
odhodila režiséra souboru v podání Jana Grundmana. V roli mladičké a
všemi obdivované herečky se publiku představuje nová posila souboru
HaDivadla Erika Stárková, její Nela Lenská je tápajícím stvořením mezi
dívkou a vyspělou ženou, kterou hořce doběhne její vlastní temperament a
pudovost, když z továrny prchá na první pohled za lepším – za rolí ve
sledovaném seriálu Kavárna a jeho autorem spisovatelem Petrem Hakrem
(Martin Siničák).
Jsem Kraftwerk! je v první půlce vtipným sitcomem z divadelního
prostředí pro každého, kde hláška střídá hlášku. Po přestávce se
ale na jevišti přitvrdí.
Amslerova režie nesvazuje, autoritativně nediktuje. Do velké míry je to
ale asi taky jeden z mála způsobů, jak přistupovat k momentům, kdy na
jevišti herec hraje sám sebe. Jednotlivé obrazy jsou odděleny
halucinogenními momenty zpřítomňujícími na jevišti životní tápání
postav podpořené elektronickou hudbou skupiny Kraftwerk. Jako celek inscenace
funguje, místy sice diváka tahá za uši školácký naivizmus replik, ten sem
ale vlastně patří stejně jako idealistické iluze mladé generace
připomínající propagandu.
Jediným – ovšem zásadním – kamenem úrazu je pak, podle reakcí do
divadelní obce ne úplně patřícího publika, cílová skupina. Jsem
Kraftwerk! je v první půlce vtipným sitcomem z divadelního prostředí pro
každého, kde hláška střídá hlášku. Po přestávce se ale na jevišti
přitvrdí, řeší se pro umělce – a divadelníky především –
zásadní otázky existence, které ale nezúčastněním mohou přijít jako
besídka o pseudo trablech, teatrálně zveličené, přitom ale banální,
plky o ničem. A to by byla škoda. Ono totiž: všichni jsme přece jednou
ztratili iluze, snažíme se udržet si ideály, ale jak to celé nakonec
dopadne? To nemůžeme vědět.
HaDivadlo Brno
Viliam Klimáček: Jsem Kraftwerk!
Překlad: Kačorka
Režie: Marián Amsler
Dramaturgie: Jan Havlice
Výprava: Marián Amsler
Hudba: Kraftwerk
Fotografie: Martin Zeman
Hrají: Viktor Anděl, režisér a guru: Jan
Grundman, Nela Lenská, herečka: Erika Stárková,
Marie Králová, produkční a herečka: Petra Bučková, Emil
Mayer, herec, syn Mayerové: Marián Chalány, Míla Payer,
scénograf a herec: Alexandr Stankov j.h., Míla Payer,
scénografka a herečka: Sára Venclovská, Jan Křtitel
Malina, starší herec a sympatizant skupiny: Ján Sedal, Milan Žluk, správce
elektrárny: Cyril Drozda, Hana Mayerová, známá herečka:
Simona Peková, Milan Papež, podnikatel, milenec Mayerové:
Miloslav Maršálek, Eliška Halasová, občanská aktivistka,
později starostka: Marie Ludvíková, Petr Hakr, dramatik a spisovatel:
Martin Siničák, Karolína Winterová, redaktorka:
Kamila Kalousová, Policistka: Kateřina
Kumhalová, Policista: Miroslav Kumhala
Délka: 150 minut
Premiéra: 15. října 2010, psáno z reprízy
5. listopadu 2010
Napsat komentář