Buranteatr ve svých jarních premiérách čím dál víc tlačí na pilu
nespoutané energičnosti. I Dürrenmattova černá, decentně absurdní
gangsterská groteska o provázanosti zločinu se světem vědy, obchodu a
vlastně vším (vyjma literatury, která nikoho moc nezajímá, ehm) by si
mohla pod náporem chrlivé „buranské“ tvořivosti lehce vysloužit
přídomek crazy-komedie. Kdyby ovšem takové škatulkování nenaráželo na
téma hry, dnes až příliš živé a prosté bžundě se vymykající svou
závažností.
U Buranteatru jsme zvyklí na divadlo založené na výrazném herectví.
Není tomu jinak ani v tomto případě, i když několik odchylek od
standardu se najít dá. Tou menší je přece jen jisté oživení obvykle
velmi skromné scénografie. Budování sdělení například silně podporuje
metafora s pytli na mrtvoly, které v průběhu hry mafiánští pucflekové
rozvěšují v pokoutném podzemním bytu-laboratoři, kde se děj odehrává.
Igelitová mementa zabírají čím dál více prostoru a zesilují dusivou
atmosféru toho, že vyskočit z rozjetého vlaku zločinů a vražd není
možné. Posunulo se ale i samotné herectví, a to směrem ke zcizující
exhibici. Herci vykreslují figurky příběhu jako silně stylizované, a to
již na úrovni masek. Zkrachovalý chemik Doc (Michal Isteník), který pracuje
pro mafii díky své schopnosti rozpouštět mrtvoly (nekrodialýza) a beze stop
je splachovat do kanálu, je s panděrem vycpaným jakýmsi polštářem
(který mu během představení trochu nešikovně vylézá zpod oděvu) ještě
nejméně výrazný. Jeho šéf Boss (Zetel) je obrněn vycpávkami o poznání
víc; dělají z něj malebného těžkotonážního gangstera, který –
nebýt své relativně citlivé duše – by mohl bez mrknutí oka procházet
zdmi. Atributem Copa (Jaroslav Matějka), policisty, který se do kšeftu
zmíněných dvou zaplete z údajné hamižnosti, je pro změnu umělá noha a
divná (disproporční) plastová ruka. Zkrátka sebranka jak z komixu. Herci
totiž neskutečně řádí. Takřka každá situace je do krve zironizována
záměrným přehráváním nebo složena technickým KO v podobě vystoupení
z role a okomentování dění, hádky o právo na monolog apod. Je na tom
založen například celý výstup hostujícího Igora Ondříčka. Ten na
budování postavy vesele kašle a místo toho, hystericky se dožaduje
pořádných rekvizit, vtipně paroduje sám sebe coby hvězdu prestižního
Městského divadla Brno. Jasnější linku zachovává ve své roli vlastně
jen Isteník: Doc je totiž celou dobu ilustrací povolnosti a ohebnosti.
Geniální vědec a zároveň hadr na tyči, naprosto neschopný se vůči
svému okolí jakkoli vymezit, natož vzbouřit. A to ani po násilné smrti
své milenky.
Potrhlé narušování a rozbíjení stylu s sebou ale nese jistá úskalí.
Nejvýrazněji roztříštěnost skřípe v rytmice představení. Dürrenmatt
Komplice do velké míry vyskládal na úsečných replikách, které z něj
dělají říznou záležitost. Toho se Hájkova režie drží jen místy,
například v první scéně drsňácky svižného seznámení se Bosse
s Docem, která inscenaci vtipně rozjíždí. Později se začíná často
zpomalovat, scény se roztahují (často právě hereckým exhibováním),
Hájek si hraje s tichem, zastavuje situace, nebo je nechá probíhat jen skrze
mimiku některého z herců (obzvláště Isteníkovu). Výsledkem je ale
bohužel především necitlivé utápění napětí a spádu. Člověk tak
postupně získává pocit, že tvůrčí nadšení „Buranům“ trochu
přerostlo přes hlavu a že z toho ve výsledku kromě zábavných skopičin
nic extra nebude. Jenže nakonec přijde pointa, která dokonale postaví na
nohy tematickou linku, poněkud ušlapávanou pod nohama rozjetého spektáklu.
Hájek totiž celou inscenaci ohraničil dvěma autorskými scénami: jde
o obrazy z večírku, kde se všechny postavy vespolek příjemně baví, jako
by pro ně celá ta sviňárna, kterou mezitím odehrály, byla skutečně jen
hrou. Chápu to jako trefné uzavření tématu cynické lhostejnosti mafiánů
vůči všemu lidskému, včetně životů, které ničí sobě i ostatním. Co
se ovšem zařízne do divákovy duše jak nůž, je závěrečná věta
„pusť tam Goťáka, o tom to hrajem“, následovaná písní zmíněného
Slavíka o tom, že „já žil, jak jsem žil“. Toť v krásné a
nečekané zkratce jasná odpověď na otázku položenou v postavě Doca (je
to zločinec, oběť, nebo jen vůl?) a dovršení Dürrenmattova zamyšlení
nad zavíráním očí před zodpovědností za kolaboraci se systémem. Ať
již zločineckým, politickým, nebo tím současným
ekonomicko-diktátorským. I když ony se mezi sebou stejně dají rozlišit
čím dál hůř. Stejně jako v nadčasovém Dürrenmattově Komplicovi.
Podobně špatně se od sebe odlišují kvality a nešvary inscenací
v Buranteatru. I zdejší Komplic je příliš chytrý na to, aby to byl
průšvih, ale zároveň až moc rozpadlý na to, aby to byla divadelní bomba.
„Burani“ se pohybují někde mezi těmito mantinely, a to ještě každou
chvíli jinde. Je to neskutečně vitální jízda po horské dráze, kdy po
výstupu do výšin přichází strmý pád a naopak. Divák se snad
v žádném jiném divadle nemusí tolik prát s tím, jestli to je tedy
dobré či ne. Bylo by pochopitelně (mnohem) lepší, kdyby se častěji
povedla inscenace dotaženější, vybroušenější. Přesto se tu rozhodně
nepotýkáme s ubíjející lemplovinou, ale s živoucími gejzíry nápadů a
lačnou chutí k dílu, kterým jen chybí silnější usměrnění. A prát
se zrovna s tímto je ještě docela radost.
Buranteatr, Brno
Friedrich Dürrenmatt: Komplic
Režie: Jiří Hájek
Dramaturgie: Lukáš Rieger
Kostýmy: Radka Vyplašilová
Hrají : Michal Isteník, Zetel, Jaroslav Matějka, Igor
Ondříček j.h., Kateřina Dostalová, Pavel Riedl, Adam Doležal, Tomáš
Kadlec
Psáno z premiéry 10. dubna 2010
Napsat komentář