Existují divadla, která jsou reprezentována: ať už vedoucí osobou-celebritou nebo svým z historie slavným názvem, který sice vyprodává hlediště, ale na jevišti se toho už zase tak moc neděje. Pak jsou divadla, která dělají hluk, jenom protože nemají na to se opravdu reprezentovat. Ostravské divadlo Petra Bezruče nepatří ani do jedné z těchto skupin, to se totiž dobře reprezentuje samo.
Bezručovská esence
Kousek od ústředního autobusového nádraží, Městské nemocnice, sadů Dr. Milady Horákové a Vítkovických železáren sídlí na třídě 28. října číslo 120 divadlo Petra Bezruče. Divadlo, ke kterému možná napoprvé přičichnete tak trochu s nedůvěrou, postupně a pomalu si na něj budete zvykat – na chraplavého Norberta Lichého, na jinou dramaturgii, na divadelní klub i na zvuk projíždějících tramvají během představení – až tomu jeho hutnému charisma podlehnete. Z největší pravděpodobnosti to tak bude.
Svou povahou jsou Bezruči v kontextu českého divadla výjimečným souborem. Vybočují z průměru, a to celkovým přístupem k vytváření divadla. Inscenátoři hledají nové možnosti – a to jak dramaturgické, tak režijní i herecké – a mají odvahu pro neozkoušený experiment. Ten ovšem dělají z jakési nevyhnutelné nutnosti a ne proto, aby byli výstřední a poutali pozornost veřejnosti.
Soubor divadla není po léta stejný, téměř každoročně je jeho pevný základ obohacen o nové absolventy uměleckých škol (naposledy křehkou Sylvií Krupanskou, Tomášem Krejčím a Lukášem Melníkem). Avšak zase není „průchozím“, čímž myslím to, že je v pohybu, ale neztrácí svou koncentrovanost a stále je pevným fungujícím hereckým zázemím divadla. Co se týče postu režiséra – pro ten je zde vždy hledán člověk s osobitým názorem na divadlo a vyhraněným stylem, režisér „neprovozní“, invenční a autorsky opravdu tvořící (viz například Klimsza nebo Mikulášek).
Trochu jiné divadlo
Když zajdete do divadla Petra Bezruče, budete marně hledat unuděnou první herečku, co si v šatně před zrcadlem piluje nehty a zvýšeným hlasem žádá, aby bylo na toaletách doplněno mýdlo, marně budete hledat chvástajícího se prvního herce, co kouří v klubu, polohlasně opakuje: „Jsou to nervy, jsou to nervy!“ a podepíše vám ze setrvačnosti cokoli, co před něj položíte. Nepotkáte tam ani do sebe zahleděnou uvaděčku, co vás promasíruje, že vcházíte do svatostánku kultury v modrákách nebo teniskách. Tyhlety tanečky, tenhleten nafoukaný a namyšlený týjátr jako by tam neexistoval, spíše naopak.
Je z nich cítit pokora a nasazení, ale také odvaha, snaha o soustředěnou práci a radost z ní, když pak výsledek předkládají před vás, před diváka, jako čerstvý obložený chlebíček. V divadle Petra Bezruče se zkrátka hraje divadlo, a to v tom nejjednodušším a nejjasnějším slova smyslu, všechno ostatní, všechna ta rádoby umělecká mlha, jde stranou.
Aktuální divadelní menu
V současné době má divadlo na repertoáru devět různorodých inscenací. Ve dvou případech jde o divadelní zpracování filmového scénáře: dle kultovního českého bijáku hrají kousek Čtyři vraždy stačí, drahoušku (režie: Jan Mikulášek) a pěkně temnou inscenaci Prolomit vlny (režie: André Hübner – Ochodlo). K dalším režiím „střihorukého Edvarda“ českého divadla Jana Mikuláška, který mimochodem nedávno předal své umělecké vůdcování Bezručů Martinovi Františákovi – dříve z brněnské Polárky –, patří Tři sestry přenesené do prostředí a společnosti panelové kultury a Evžen Oněgin. Ten se stal pro svůj specifický jevištní jazyk a čistotu ztvárnění absolutním vrcholem posledního festivalu Ostravar. Ve světové premiéře zde byla před dvěma lety – ve sklepním komorním prostoru divadla – uvedena hra Petra Kolečka Britney goes to heaven (režie: Daniel Špinar) a ze současné slovenské dramatiky uvádějí Klimáčkův Hypermarket (režie: Janusz Klimsza), hru o mašinérii spotřebitelského konzumu dnešní doby. Dále pak Bezruči mají na programu krvavého Macbetha (režie: Martin Františák), autorský projekt režijní dvojice SKUTR Should I Stay or Should I Go a nabídku uzavírá pohádka O princezně, která ráčkovala (režie: Jindřich Šimek).
Vyhlídky do blízkého budoucna
Ještě v této sezoně se chystají ve stínu vysokých vítkovických pecí dvě premiéry: současná australská tragikomedie Noc bláznů v režii Jana Mikuláška a moderní zpracování fenoménu svůdníka Don Juan v Soho Patricka Marbera (režie: Jiří Havelka). Marbera zná české publikum především díky jeho hře Na dotek, která se dočkala úspěšné pražské i brněnské premiéry a oceňovaného filmového zpracování.
V následující divadelní sezoně 2008/2009 je naplánováno celkem pět premiér. Jde o Goldflamovu dramatizaci románu Josepha Rotha Job (režie: Martin Františák), Moliérova Lakomce (režie: Zdeněk Dušek), hru současné ruské dramatičky Olji Muchinové, které se prý přezdívá Čechov v sukních, Táňa, Táňa (režie: Daniel Špinar), dramatizaci vizionářského Orwellova románu 1948 (režie: Jan Mikulášek) a jako poslední by měl mít premiéru kabaret Bezruč?! inspirovaný životem, dílem a dobou, ve které žil stejnojmenný básník (režie: Martin Františák).
Věc vkusu
Je docela dobře možné, že inscenace divadla Petra Bezruče se vám nebudou líbit, či lépe řečeno nebudou vám úplně příjemné. Pravdou je, že diváka nepohladí konejšivě po srsti, neuklidní ho, někdy jsou drsné, provokativní a kruté, nesnaží se o líbezné cukrování, které zjemní obsah, nebojí se ostrých hran ani diskutabilních témat. Možná vás naštvou, možná vás rozčílí, možná rozhodí váš vnitřní klid a pohodu. Možná, možná, možná – ale téměř určitě nezůstanete lhostejní.
Výkonná líheň
Divadlem Petra Bezruče prošlo mnoho umělců, kteří doteď na svých ostravských zkušenostech staví plodnou kariéru: jde třeba o téměř celý slavný Činoherní klub v čele s režisérem Janem Kačerem a scénografem Lubošem Hrůzou, dramaturga Romana Císaře a Zdeňka Hedvábného, herce a zpěváka Richarda Krajča nebo Lucii Žáčkovou. Spjatý je s tímto divadlem i režisér Janusz Klimsza, Václav Klemens nebo dříve zda hostující Vladimír Morávek. Zkrátka pěkně to tam bujelo, bují a bujet asi i bude, doufejme!
Autorčin pokus o metaforu na závěr
Asi takhle: když uvaříte k nedělnímu obědu svíčkovou, je dobrá. Ovšem lépe chutná ten den večer. V pondělí je její chuť uleželá a vynikající, v úterý není k zahození, ve středu je to na hraně a ve čtvrtek šlus, konec, je zkažená. Svíčková zkrátka vydrží několik dní, pak je nutné navařit něco nového. A jak dlouho vydrží takový divadelní soubor aktivně brázdit hladinu? Ten v divadle Petra Bezruče se aktuálně nachází v dobrém rozpoložení pondělka. Nemá cenu spekulovat, jak dlouho to vydrží, má ovšem cenu se této výjimečné skutečnosti zúčastnit. A pokud vám vaše lenost či časová vytíženost nedovolí kulturně zabarvený výlet do Ostravy, Bezruči pravidelně hostují v pražském Divadle V Celetné. A to by bylo asi vše…
A kdo toho ještě nemá dost, nechť se koukne na www.bezruci.cz, tam toho najde ještě o trochu víc.
Napsat komentář