Druhou premiérou sezony 2008–2009 se v ostravském Divadle Petra Bezruče stala inscenace
Moliérovy hry Lakomec, kterou
režíroval Zdeněk Dušek. V hlavní roli často uváděného divadelního
kusu se objevil Norbert Lichý, jehož ztvárnění nejslavnějšího skoupého
hrdiny nelze označit jinak než jako nevšední.
V nejnovějším překladu Vladimíra Mikeše nenajdeme ani stopy po
zastaralosti nebo neaktuálnosti hry staré více než tři sta let. Naopak, Lakomec je stále aktuálnější.
Charakterový typ Harpagona nemusí hromadit majetek pouze v reáliích
17. století, může lpět na věcech a penězích i o pár století
později. Nadčasovost potvrzuje vzhled jeviště (scénu vytvořil Jan
Štěpánek), které vzadu uzavírá stylizovaná kulisa stěny domu se třemi
dveřmi a po jehož okrajích odpočívá typická veteš Ostravy šedesátých
let minulého století jako nemoderní televize, kuchyňská váha, krémová
lednička, jelení parohy a nevkusné lustry.
Přesahy Moliérovy
charakterové komedie do současnosti trefně vystihuje také několik vhodně
zvolených aktualizujících narážek na město Ostravu a herecký soubor
Divadla Petra Bezruče.
Norbert Lichý
nepodává Harpagona jako vyčpělou, dávno zastaralou postavu, jež je pouhým
nositelem konstantního charakteru, ale hraje ho jako někdy nesnesitelného,
jindy politováníhodného stárnoucího muže, který si především neví
rady sám se sebou. Harpagonův nejslavnější monolog se v Lichého
interpretaci proměňuje v nepatetickou důvěryhodnou lamentaci nad ztrátou
peněz i iluzí.
Ústředním hracím prostorem se stává
nemoderní sofa zakryté fialovým přehozem, využívaným při maskování
milostných dostaveníček Elise (Sylvie Krupanská)
s Valérem (Lukáš
Melník) i komických výstupech Valérova sluhy La Fleche (Jan Vlas). Zaujal také Jan Vápeník, který
ztvárnil neobvyklou roli nazvanou Mistr Jacques, Harpagonův multisluha.
Prostřednictvím několika paruk, klobouků a charakteristických rekvizit
(sekáček na maso, prachovka, jezdecký bič) rozehrává etudy, při nichž se
„převtěluje“ v jednu postavu za druhou. Neobratnost střídání
pokrývek hlavy a nutné čekání ostatních postav na to, až multisluha
dokončí jevištní převlek, vnáší do inscenace zcizovací prvek
upozorňující na divadelní iluzi. Podobně na ni poukazuje např. chování
postav při honičce, kdy se každá z figur pohybuje jiným tempem – od
zběsilého běžce La Fleche po Harpagona, jenž našlapuje rozvážně jako ve
zpomaleném filmu.
Barevně výrazné stylizované kostýmy Evy Jiřikovské (bohatě zdobené
sukně, řasené živůtky, rukavicové návleky a mohutné paruky) skýtají
efektní podívanou. Upoutá také zvláštně „mumlavá“ hudba Daniela
Fikejze.
Díky vhodným vsuvkám, které vtipně shazují předepsané vyjevení
příbuzenských vztahů, se i komplikované rozuzlení posledního dějství
jeví uvěřitelně. Inscenace od rozvážného začátku zvolna graduje
k závěrečné dobře zvládnuté scéně humorného chaosu.
Moliére: Lakomec
Režie: Zdeněk Dušek
Překlad: Vladimír Mikeš
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba: Daniel Fikejz
Premiéra 28. listopadu 2008
Napsat komentář