Strýček Váňa v Městském divadle Zlín – Čechov neodkrytý

Je skoro přírodním zákonem, že každé kamenné divadlo čas od času
„musí“ uvést velkého Čechova. Dne 6. února 2010 nazrála doba pro
Městské divadlo Zlín, které v režii Martina Františáka nasadilo
Strýčka Váňu. V inscenaci se od samovaru po vodku a okurky objeví vše, co
by v „pořádné“ ruské hře nemělo chybět, ovšem to – jak se
ukázalo – ke vzniku dobré čechovovské inscenace nestačí.

Právě scéna a ji doplňující komponenty z dílny Marka Cpina jsou
složkou, která je z inscenace nejnápadnější. V tomto případě to však
není (jen) zásluhou Cpinovy tradičně silné vizuality, ale především
nemastných, neslaných, neostrých až tupých činitelů ostatních. K jejich
rozboru se ještě dostaneme. Výprava se proměňuje s jednotlivými
dějstvími; každé je vsazeno do jiného prostředí, takže pozorujeme
čtyři varianty scénického uspořádání: úvodní exteriér s venkovským
domem s terasou a vysokou houpačkou v popředí je vystřídán tišším a
tmavším pokojem; po přestávce vznikne salon s „disidentskými“ křesly,
do něhož zezadu klesá příkré schodiště se zábradlím a pro finální
dějství se pak po drobných úpravách rozprostře vyprázdněný prostor se
skupinkou stromů v pozadí. Jednotlivé výjevy jsou přitom temperovány
různobarevným světlem, které v proměnlivé intenzitě zalévá kulisy a
dekorace. Od konce prvního dějství je na scéně odhaleno i poškozené,
z obvyklé pozice doslova vyvrácené piano, na něž se herci v průběhu hry
několikrát vyhoupnou, porůznu si na něj sedají a lehají a při
exaltovaných promluvách se bodře staví na jeho svrchní desku.

Toto a další oživování hmoty scénickou akcí však působí poněkud
nahodile a nepromyšleně, což asi pramení z nedostatečného poznání (a na
něj navazujícího hereckého uchopení) postav. Například klíčové
charaktery doktora Astrova (Luděk Randár) a maželky profesora Serebrjakova
Jeleny (Kateřina Králová) jsou evidentně nedotaženy. Jejich představitelé
je hrají školsky, jednoduše, jakoby po prvním a jediném přečtení
textu – Astrov začíná a končí stylizací do suchého kariéristy
v černých kostěných brýlích; Jelena, do níž jsou v dramatu zamilováni
tři muži, je zploštěna na natřásající se, koketní dámičku bez ducha a
jakéhokoli šarmu. Randárův Astrov proti duchu postavy působí, jako by
neměl pohlavní pud; ve výstupu, kdy je vůči němu Jelena provokativně
lascivní, je zaujatý jen svou geografickou mapou a o to překvapivěji
(rozuměj neuvěřitelněji) se jeví jeho nenadálé vyznání lásky, jež
vzápětí následuje.

Bohužel ani titulní Váňa – vlastním jménem Ivan Vojnickij –
v podání Radoslava Šopíka, který za všechny dlouho drží herecké
naděje, si v průběhu hry nezachová koherenci své postavy. V počátku
nasazená tvář „zbytečného člověka“, jehož jedinými vášněmi jsou
platonická láska k profesorově ženě a žvanivé filozofování, je
znejasňujícím způsobem „poškrábána“ při posledním dialogu
s doktorem. Ten Vojnického po jeho neblahém incidentu se zbraní žádá, aby
nepáchal sebevraždu za pomoci jeho lékařského morfia, neboť se obává,
že by mu z toho mohly vzejít nepříjemnosti. Rozhovor je situován na
rozkládací zahradní sedačky, přičemž Vojnický je zachumlán do
brigádního vaťáku a jeho oči kryjí sluneční brýle. Své repliky tu
pronáší se zbytečnou doslovností; brání se označení za šílence, ale
mluví sekaně, nepříčetně, zkrátka přesně jako blázen. Takový
Vojnickij paradoxně nepůsobí dojmem složité a rozpolcené osobnosti, ale
opravdu jen jako šašek, kterého není třeba se snažit pochopit.

Obligátní čechovovská životní nespokojenost a neodehnatelná
sebereflexe vlastního údělu je tedy u hlavních postav jen intuitivně
markýrována, což je dvojnásobná škoda vzhledem k poměrně spolehlivým
výkonům v menších rolích (Serebrjakov Dušana Sitka, Soňa Michaely
Doleželové, Vojnická Heleny Čermákové, Tělegin Zdeňka Juliny). Další
složitou otázkou vyvstávající při čtení inscenace jsou její víceméně
arbitrární odkazy na šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého
století – těm odpovídá vizáž některých postav (např.
intelektuálský oblek Astrova doplněný zmíněnými brýlemi s masivními
obroučkami, většina dámských oděvů, účes Soni ve druhé půli) a
interiér Serebrjakova domu (vyvedený ve známém bruselském stylu,
včetně kulatého popelníku na „stonku“).

V inscenaci se sice objevují perličky, které „zahřejí“, např.
bujaře vyvedená pitka Astrova, Vojnického a Tělegina vrcholící mohutným
křepčením a hulákáním s kytarou, subtilní evokace zastrčenosti
provinčního venkova za pomoci záznamu kdákajících slepic a
poštěkávajících psů nebo závěrečný obraz zrychleně rostoucích
stromů zdůrazňující nezadržitelný sprint času, ale obávám se, že tyto
fragmenty budou spolu se scénografií tím jediným, co nám při vzpomínce na
zlínskou inscenaci zůstane.

Městské divadlo Zlín
A. P. Čechov – Strýček Váňa

Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Jana Kafková, Marta Ljubková
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis

Hrají: R. Šopík, D. Sitek, K. Králová, M. Doleželová,
H. Čermáková, L. Randár, Z. Julina, J. Tomečková
Premiéra: 6. února 2010, psáno z reprízy
18. března 2010