Pod autorským projektem s názvem Tvrdě/Měkce, který Divadlo Petra
Bezruče uvedlo v květnu, jsou zahrnuty dva texty současných českých
dramatiků Martina Františáka a Davida Drábka. Jedná se o samostatné,
přesto navzájem korespondující aktovky, v jejichž popředí stojí
ženská hrdinka; Františákova hra s názvem Karla má ilustrovat oblast
„tvrdosti“, zatímco variace na Drábkovo rozhlasové drama Vykřičené
domy, nyní uvedená pod titulem Andrea umělecky ztvárňuje téma
„měkkosti“.
Oba dva autoři jsou známí svou vyhraněnou a na první pohled
rozlišitelnou poetikou. Františák je proslulý svou schopností zachytit
rázovitý valašský kraj a uměním zobecnit tamější specifika
v mezilidských vztazích v širší platnost; Drábek zase svérázným
humorem pracujícím s konvencemi masové zábavy a populární kultury.
Přestože ke svým dramatickým vrcholům mají tentokrát oba autoři daleko,
svá specifika nezapřeli.
Protagonistkou prvního kusu je živelná dívka Draha, bývalá dělnice ze
sklárny, která se ustavičně pokouší přiblížit svému dítěti – na
scéně nepřítomnému, pouze zmiňovanému jako Karla či Karlička. To je
majetnicky uzurpováno zámožným otcem, majitelem sklárny Reichmanem, který
dávno zapomněl na svůj prchavý románek (v němž se velkolepě nechal
oslovovat jako Modrý jelen) a nechce se k Draze znát. Zoufalá Draha se
nemůže spokojit s jedním telefonátem Karličce denně a má potřebu se
lidem mstít. Hrozí, že podpálí benzínovou stanici svého strýce Fügnera
(Dušan Urban), v jehož stísněných prostorách se celé drama
odehrává.
Interiér prodejny čerpací stanice je scénou Nikoly Tempíra evokován
minimálně: stává se jí obdélníkový praktikábl vysunutý před rampu
jeviště, v jehož rozích jsou vztyčeny tyče dokreslující ho v pomyslný
kvádr. Do tohoto spoře vybaveného prostoru (lednička, stolek, tři kanystry
s destilovanou vodou, pár reklamních vlaječek a paroží) se vstupuje
mohutnými zadními dveřmi. Jediným a o to kontrastnějším protipólem
domáckého prostředí, v němž se na panáka fügnerovky pravidelně
schází osazenstvo místní sklářské továrny, je chladné, ba mrazivé
podnebí světa venku za dveřmi. Ten se rozprostírá po celém dlouhém pásu
forbíny před staženou oponou, přičemž povrch je pokryt drobnými kousky
polystyrenového materiálu, který při smyku odlétává od bot jako led od
bruslí.
Spíše nenápadné vizuální pojetí bezděčně upřednostňuje stránku
hereckou. Jako by se tímto přístupem a la low-fidelity tvůrci vymezovali
vůči všeobecně vládnoucímu trendu akcentace výtvarné složky
jevištního díla. Stojí za to hovořit zejména o Draze Terezy Vilišové:
v jejím pojetí je hrdinka velmi nešťastnou a současně energickou ženou,
která je na první pohled odlišná od ostatních hochů, jak se v ošlehaném
podhůří trpícím nedostatkem mužů navzájem oslovují sklářské
dělnice – černě oděná, kolem pasu ledvinku, v níž nosí zbraň,
dívá se jako dravec zespodu. Jak zjistíme, je schopná porvat se i se
statným mužem, na druhou stranu často balancuje nad propastí – nakračuje
do prázdna pod jevištěm.
Druhým propracovanějším charakterem dramatu je Fügner v podání
Dušana Urbana; je to věcný muž, který si ovšem také nese výrazné
poznamenání minulostí – v opilosti přeslechl úpěnlivé volání své
ženy, která umrzla před prahem vlastního domu. Vyjadřuje se úsečně až
uštěpačně, evidentně v sobě něco dusí. V metaforicky ztvárněné
pasáži, kdy na něj divá Draha dotírá mrazem – obsypává ho bílými
polystyrenovými hrudkami – možná také pod tíhou svědomí klesá
roztřesen k zemi. Ostatní aktéři nepřesahují na malé ploše rozměr
nastínění určitého typu, vystačující si s jeho zesměšněním – in
conreto vidíme jednoduché, vulgární a velmi upovídané dělnice (Zdena
Przebindová, Marcela Čapková) včetně jejich temperamentní slovenské
modifikace (Markéta Haroková), ze záznamu hovořícího suchopárného
ministra (Jan Vlas) a kariéristického kravaťáka Reichmana, který se
dostavuje s motorkářskou přilbou na hlavě. Představitel posledně
jmenovaného Lukáš Melník pravděpodobně na režisérský pokyn než
z vlastní vůle místy karikuje svou postavu až k neuvěření.
Jestliže některé režijní nápady Jana Friče výborně korespondují se
snově lyrickou Františákovou výpovědí (skluzy se sprškami ledu,
nápaditá přetahovaná o telefonní přístroj, Dražino lapání
světelného paprsku), jiné ji spíše podrývají (nekvalitní projekce nudné
politikovy promluvy, „rockující“ Slovenka Marienka). Mnohoznačný bílý
rys, který je ve hře několikrát zmíněn, se v symbolické zkratce –
naznačením bílých vousů na tváři – ztělesněn ve Fügnerovi objevuje
v závěru.
Zatímco první půle představení je charakteristická spíše náznaky,
druhá část představení začíná polopatě jako nejlacinější ze
zájezdových crazy-komedií: obtloustlý a moravsky žvatlající prosťáček
Jiří (Jan Vápeník) se vtírá do nabízené pozice služky v domácnosti
dobře situované dámy (Markéta Haroková). Bohorovně tvrdí, že je vlastně
taky ženská, čímž tedy myslí, že umí vařit, prát, žehlit a že čte
ženské časopisy. Zatím pouze prvoplánově vtipná vstupní scéna se
naštěstí brzo začne shazovat a ironizovat, alespoň tím, že autor skrytý
za distingovaného vypravěče (Lukáš Melník) svou pokleslost sám
přizná.
Vzápětí chápeme, že máme co do činění nikoli s komedií, ale –
jak je Drábkovým zvykem – s parodií. Ad absurdum se zesměšňují
zejména (beztak směšné) příběhy lidí ze světa šoubyznysu: hlavní
hrdinka Andrea je bývalou rosničkou, která se po nazpívání svého prvního
popového alba stává skokankou roku. Do jejího světa se vlamuje bodrý Jura,
který sice nerozumí vymoženostem luxusního sídla celebrity, ovšem
s lecčím si – po svém – poradí. Humorné situace se oproti prvnímu
kusu odehrávají v nápadně pozměněných kulisách s dominujícím
kosočtvercovým zrcadlem a dlouhým bazénovým žebříkem po stranách.
Hře je uměle dodávána jakási vážnost tím, že hlavní hrdinka trpí
nevyléčitelnou nemocí, které nakonec podlehne, jak se dovídáme ze
závěrečné poznámky vedlejších postav. Harokové femme fragile je
očividně inspirována typy z titulních stránek lifestylových časopisů;
herečka principiálně ztvárňuje načančanou slečinku vyznačující se
naivním tónem. Ze svého komického roucha vystoupí pouze ve scéně, kdy je
hospitalizována v nemocnici: holohlavá obezřetně promlouvá z vrcholu
žebříku, z něhož dolů visí nakadeřená nemocniční pokrývka.
Setkáváme se rovněž s Drábkovým oblíbeným – vzpomeňme
například hru Švédský stůl – principem personifikace neživých
předmětů. Situace více či méně přiléhavě glosují Sklenička (Zdena
Przebindová) a Lžička (Dušan Urban); druhá v pořadí je ztvárněna zase
poněkud lacinějším způsobem – nastrčením svalnatého může do
ženských šatů, paruky a vratkých lodiček. Tuto dvojici posléze doplní
oživlé karetní dámy, když polemizují mimo jiné o tom, jak to je s onou
sedmičkou a vracením do hry při hře prší, kterou spolu hlavní postavy
hrají. Karty defilují v nadživotní velikosti, odklápěcím průstřihem
v místě obličeje jimi promlouvají herci.
Jediným explicitním propojením Františákova a Drábkova partu je moment,
kdy vypravěč-konferenciér do mikrofonu poznamenává, že zajisté nejsme
svědky klasického kusu význačného autora světové nebo české
provenience, „například Martina Františáka, abychom nechodili daleko“,
k čemuž dodává, že diváci bohužel už neuvidí psychologicky
vytříbenou studii, tak jak ji předvádí například herecký představitel
Reichmana. Nato Melník s razantním přehráváním zahrnujícím křik a
svíjení se na zemi zopakuje jeden ze svých výstupů z Karly.
Bezručovský konglomerát Tvrdě/Měkce se široce zvolené tematice
přibližuje v zásadě cestou frivolní. Pár účelů splňuje dobře:
rozptýlí, pobaví, může dobře posloužit k seznámení s výrazným
autorským rukopisem dvou předních českých divadelníků, do paměti se ale
nevštípí.
Martin Františák, David Drábek – Tvrdě/Měkce
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Nikola Tempír, Ana Hrušková
Hudební spolupráce: Tomáš Rossi, Miloš Orson
Štědroň
Hrají: Tereza Vilišová, Dušan Urban, Lukáš Melník,
Jan Vlas, Markéta Haroková, Jan Vápeník, Marcela Čapková, Zdena
Przebindová ad.
Premiéra 14. května 2010, psáno z reprízy
18. listopadu 2010
Napsat komentář