V Divadle Petra Bezruče začala LOVEcká sezona a první na mušce se
ocitla Divoká kachna. Terčem pozornosti diváků sledujících jevištní
ztvárnění Ibsenova textu se stala především opulentní dekorace vtěsnaná
do nevelkého kvádru a světlo fungující jako ústřední vyjadřovací
i symbolický prostředek. Výraznou stylizací, zveličením trapnosti a
efektivním zcizováním se Bezruči trefili do černého.
Úvodní část prvního obrazu se odehrává u dlouhého stolu, kolem
kterého zasedlo panoptikum groteskně se pitvořících postav v černých
šatech, jejichž hrůzu nahánějící líčení dává tušit, že po
následné dvě hodiny se bez mrknutí oka budou vytahovat „kostlivci ze
skříně“, narušující zdánlivou rodinnou pohodu, a na povrch se dostanou
věci, které měly navždy zůstat bezpečně skryty. Text je účinně
zredukován na dialog mezi Hjalmarem Ekdalem, léta žijícím v poklidném
manželství, a jeho přítelem Gregersem Werlem, který se pasoval do role
posledního spravedlivého a posla pravdy a snaží se Hjalmarovi dokázat, že
je jeho spokojený rodinný život vybudován na klamu.
Potemnělé jeviště osvětlují stolní lampy, které před sebou mluvčí
střídavě rozsvěcují. Problikávání světelných zdrojů evokuje jasné
ostrůvky pravdy v tmavých vodách lží, v nichž se Hjalmar utápí. Do
Gregersova příchodu Hjalmara plně zaměstnávala práce ve fotografickém
ateliéru. Jeho manželka Gina i dcera Hedvika mu mnohdy pomáhaly
s retušováním. Hjalmar však netušil, že se v jeho okolí retušovalo
i něco jiného než fotografie.
Inscenace důsledně pracuje s motivy světla, zraku a vidění. Ze
stolních lamp se jednoduchými pohyby stávají oslepující svítidla
používaná při výslechu nebo pátrající kužely policejních svítilen.
Postavy zasedající na hostině si po jejím skončení hrají na slepou bábu,
některé z nich nosí sluneční brýle znemožňující vidět svět
v pravých barvách. Jako by i Hjalmar měl takové brýle nasazeny a Gregers
se mu je snaží strhnout z očí. Pohled do slunce však po letech v temnotě
pálí a zraňuje.
Prostor, odkud není úniku
Hjalmarův domek, centrum jeho rodinného štěstí, zpodobňuje nevelký
kvádr členěný díky různorodým potiskům tapet na několik místností. Ve
třetím obrazu se v něm objevuje obrovská dřevěná kachna. Zhušťuje
prostor stísněného příbytku a postavy se kvůli jejímu překážení
nemohou vyhýbat bližšímu střetávání a pohledu pravdě do očí.
Část jeviště před kvádrem znázorňuje půdu, kde Hedvika chová
postřelenou divokou kachnu. Zatímco obývané části domu jsou nasvěcovány
ostrým světlem, veškeré dění na půdě doprovází intimní přítmí.
Vodítkem jejího poznání jsou pro diváka popisné repliky postav a vlastní
představivost. Půda tak nabývá symbolického významu jako magický prostor
se zvláštními zákonitostmi, kde se může stát cokoli. Tajemné místo, kam
Hedvika utíká před světem, který jí nerozumí, i před světlem, jež
škodí jejím očím zasaženým dědičnou chorobou. Právě projev této
nemoci – začínající slepota – se pro Hjalmara stane důkazem, že
malá Hedvika, kterou tolik miloval, je jen „kukaččím dítětem“.
Motiv ptáka se vrací v několika dalších podobách. Když Hedvika začne
pochybovat o rodičovské náklonnosti, smutně napodobuje za zvuků kachního
štěbetání pohyby ptáčka uvězněného v pasti. Při zmínce o divoké
kachně zavřené na půdě herci z kapes vyhazují pírka a mávají rukama,
jako by měli křídla a chtěli vzlétnout. Bezstarostný let ptáka
symbolizuje snahu o osvobození, vyproštění se z kleští konvencí a
opuštění rodinného hnízda.
Nastudování Divoké kachny v Divadle Petra Bezruče vykazuje mnohé znaky
pro inscenace Jana Mikuláška typické jako hravost, procházející všemi
složkami, zcizování, ironizování, výrazná stylizace a použití
filmových postupů. Herci střídají psychologicky motivované postupy se
záměrně přehrávaným patosem a ironickým odstupem od role.
Ani o žánrové čistotě inscenace nemůže být řeč – rozpoutaný
sled událostí, které jsou samy o sobě komické, spěje k nevyhnutelné
tragédii. Záplavě nápadů budících smích dominuje zvětšování
důležitých rekvizit – kachna vyplňuje téměř celý dům, herci si
přehazují obří vejce a čtou dopis formátu A3. Zveličením těchto
detailů režisér krůček po krůčku rozvádí rodinnou tragédii do
obludných groteskních rozměrů. LOVEcká sezóna v Divadle Petra Bezruče
začala Divokou kachnou úspěšně a její první inscenaci lze označit
slovem zásah.
Divadlo Petra Bezruče
Henrik Ibsen: Divoká kachna
Režie a výběr hudby: Jan Mikulášek
Překlad: František Fröhlich
Úprava: Jan Mikulášek a Zuzana Mildeová
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hrají: Jan Vápeník, Tomáš Dastlík, Tereza Vilišová,
Sylvie Krupanská, Norbert Lichý, Přemysl Bureš a další
Premiéra: 9. října 2009 (psáno z premiéry)
Napsat komentář