O oblíbenosti tohoto Shakespearova raného díla svědčí fakt, že
v rámci Letních shakespearovských slavností bylo inscenováno hned
dvakrát. Vedle verze Ivana Rajmonta hru nastudoval a na Slezskoostravském
hradě vloni poprvé předvedl i digest ostravských herců vedený Peterem
Gáborem.
Díky lidské blízkosti
a specifické severomoravské průbojnosti se Komedie omylů zařadila
k nejlepším v rámci shakespearovského cyklu.
Tento v moravskoslezské metropoli často hostující režisér mohl
k profesionalitě všech účinkujících přičíst i velmi výraznou
přidanou hodnotu vyrůstající z nadstandardní kolegiality tamějších
herců, kterou lze v jiných – jaksi manufakturně produkovaných –
představeních Slavností sázejících především na známé tváře a
jména, těžko pohledat. Nevídané nadšení, iniciativu a aktivitu
ostravských herců potvrzuje skutečnost, že se o uvedení Letních
shakespearovských slavností do města a o realizaci vlastního příspěvku
tomuto festivalu zasadila společnost PaS de Théatre, jejíž jádro tvoří
zejména výrazné herecké osobnosti ostravského divadla (v čele
s Vladimírem Polákem a Petrem Sýkorou). Asi právě díky lidské blízkosti
a specifické severomoravské průbojnosti se v případě Komedie omylů –
navzdory absenci celorepublikově provařených hvězd – podařila stvořit
inscenace, která se v rámci shakespearovského cyklu zařadila
k nejlepším. Povědomí o její kvalitě se rozneslo i za hranice kraje,
což potvrzuje i letošní zvýšený zájem o hostování v jiných na
Slavnostech se účastnících městech (letos se představila i v Praze,
Brně a Bratislavě).
Komedie omylů předznamenává tvůrčí postupy a styl většiny
následujících Shakespearových her. V jejím centru stojí dvojice navlas
stejných dvojčat (Antifolus Efezký a Antifolus Syrakuský se sluhy Dromiem
Efezským a Dromiem Syrakuským), které osud načas rozdělí. Oba
sourozenecké páry jsou v mnohém podobné a zároveň v lecčem odlišné.
Vytvářejí tak vzájemné pandány, na nichž Shakespeare mohl rozvinout svou
oblíbenou komparatistickou metodu tzv. zrcadlení. Různé společenské
postavení pánů a sluhů přitom otevírá prostor pro zachycení kontrastů
i prostupování světa vysokého a ušlechtilého s přímočařejším a
zemitým plebejstvím. Navzdory jednoznačnému komediálnímu žánru lze ve
hře postřehnout i tóny vážnější a pochmurnější, jako je např. motiv
tragického roztržení šťastné rodiny či úzkosti ústředních postav ze
ztráty vlastní identity. A z dalších výrazných shakespearovských
markantů se asi není třeba zmiňovat o košatém, metaforicky bohatém
jazyku Komedie omylů, tentokrát v překladu Martina Hilského.
Na rozdíl od režiséra Ivana Rajmonta, který zvolil metodu scénického
rozlišování totožných postav (Martin Pechlát ztvárnil oba Antifoly, Filip
Rajmont oba Dromiy), se Peter Gábor vydal cestou patrně prošlapanější –
různé herce na scéně navzájem připodobňuje. Typová podobnost Antifolů
v podání Marka Holého a Petra Sýkory a Dromiů v rukou Vladimíra Poláka
a Jiřího Sedláčka je podtrhována stejnými kostýmy. Jejich výtvarnice
Marta Rozskopfová popustila uzdu své fantazii především v případě
pyknických sluhů, které navlékla do krepovaných sukní, barevně
pruhovaných vest a pískacích čepiček, takže svým vzezřením podpořeným
patřičně klátivým pohybem připomínají zavalité brouky. Rozmarně
pohledné jsou i hábity orientálních kupců a šaty vtíravých kurtizán.
Oproti jarmareční výstřednosti oděvů je scénické vybavení (vytvořené
opět na základě návrhů Marty Rozskopfové) stroze neiluzivní, rekvizity
jsou na jeviště přinášeny pouze v nezbytné míře. Ve výstupech
týkajících se chystané popravy syrakuského kupce Egeona, který do
znepřáteleného Efezu přijel hledat své ztracené syny, se do hry nápaditě
zahrne i část hradby ostravského hradu; jinak ovšem specifika místa, pro
nějž bylo představení původně určeno, příliš zohledněna nejsou.
Znatelný důraz se klade
na stránku fyzickou – vedle sérií divácky vděčných výprasků a
akčních šarvátek patří k nejzábavnějším momentům hry výmluvná
řeč těla Petra Sýkory a Terezy Dočkalové v pasáži, kdy se Antifolus
Syrakuský dvoří své švagrové Lucianě.
Fraškovité zápletky vzešlé z neustálých záměn nerozlišitelných
sourozenců mají blízko k situacím tradiční komedie dell´arte. S tímto
vědomím přistoupili ke hře i ostravští inscenátoři, kteří se
nezdráhali řadu výjevů posunout až do oblasti nevázaných burlesek (pro
ilustraci: doktor Skřipec pojatý jako indiánský šaman, bláznivé
běžecko-lyžařské klání mezi Antifolem S. a zlatníkem Angelem či italsky
vášnivá gesta Marka Holého při rekapitulaci událostí před vévodou).
Znatelný důraz se klade na stránku fyzickou – vedle sérií divácky
vděčných výprasků a akčních šarvátek patří k nejzábavnějším
momentům hry výmluvná řeč těla Petra Sýkory a Terezy Dočkalové
v pasáži, kdy se Antifolus Syrakuský dvoří své švagrové Lucianě. Jak
bylo již naznačeno, velmi výraznými zjevy jsou Vladimír Polák a Jiří
Sedláček; o něco větší pozornost na sebe strhává druhý jmenovaný,
který s viditelnou chutí využívá improvizačních příležitostí
zvolené koncepce. Jeho svérázně aktualizující zvolání typu
„Excalibur!“ při potyčce s meči nebo „Godzilla!“, když jej
pronásleduje odpudivá nápadnice, či „To asi nebyly normální houbičky“
při hysterickém smíchu Adriany (Pavlína Kafková) braly ztečí nejen
bránice diváků, ale nejednou odbouraly i kolegy na jevišti. Také díky
těmto prvkům inscenace působila nebývale uvolněně a nezmechanizovaně.
Při všeobecně dobrých hereckých výkonech ještě stojí za to upozornit na
Jana Fišara v roli Egeona. Ten svou poněkud odlišnou úlohu (Egeon je
jediná veskrze vážná postava, která je k tomu v Gáborově inscenaci
oproti ostatním prakticky nehybná) zvládá navzdory jinak rozjívené
náladě celého představení soustředěně a přesvědčivě.
Třebaže přívalové
vlny připravených či improvizovaných skečů, gagů anebo jen slovních
žertů občas strhnou události na scéně poněkud jiným směrem, než je
nasměroval Shakespeare, nelze říct, že by se představení štěpilo
v neucelenou změť jednotlivých fórků. Naopak, při každé odchylce od
pravidelnosti textu či inscenace zůstávají vyježděné koleje příběhu
vždy na dohled.
Charakter Letních shakespearovských slavností opírající se především
o divadelně výjimečná místa (představení se povětšinou odehrávají
v historických areálech hradů) inscenátorům sugeruje konvenční přístup
k ztvárňování Shakespearových her. K tomu přistupuje tradiční
obchodní požadavek široké akceptovatelnosti inscenace společensky
i národnostně různorodými publiky Letních shakespearovských slavností.
Gáborova Komedie omylů tyto do značné míry předurčující požadavky
respektuje a navíc svou neotřelostí, hereckým nasazením a souhrou toto
„minimum“ značně přesahuje.
PaS de théatre, Ostrava
William Shakespeare – Komedie omylů
Překlad: Martin Hilský
Režie: Peter Gábor
Dramaturgie: Marek Pivovar
Kostýmy a scéna: Marta Rozskopfová
Hudba: Petr Filák
Hrají: Marek Holý, Petr Sýkora, Jiří Sedláček, Vladimír
Polák, Pavlína Kafková, Tereza Dočkalová, Alena Sasínová-Polarczyk,
Andrea Mohylová, Tomáš Jirman, Vladimír Čapka, Jan Fišar, René Šmotek,
Libor Olma ad.
Premiéra: 22. 7. 2008, psáno z reprízy 24. 7. 2009 na
Slezskoostravském hradě
Napsat komentář