Činohra Národního divadla v Brně už delší dobu hledá sama sebe –
svůj styl, nasměrování a dramaturgii, která by celkově pozvedla její
úroveň a obhájila nutnost a smysl existence této instituce. Ta se totiž
sice snaží prezentovat jako místo, kde vzniká kongeniální umění na
evropské úrovni – jakési velkoformátové inscenace – ve skutečnosti
ale s každou další premiérou obchází pravidelného diváka hrůza, co je
ještě na jevišti Národního divadla možné veřejně prezentovat jako
umělecký počin.
Nejžhavější novinkou letošní sezony je inscenace hry Lenky Plaché a
Marka Hladkého – ten je pod kusem podepsán i jako dramaturg –
Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla.
Autoři se – z hlediska manažerského chytře – zaměřili na vztah dvou
výrazných osobností šedesátých let: slavné krasobruslařky a textaře,
aby v jejich spletitých životních osudech i tolik podobnému odchodu na
věčnost – oba dva zemřeli při autohavárii – hledali hloubku mýtů
i velikost antických příběhů.
Nedá se zaobaleně mluvit o balancování inscenátorů na hraně, vpravdě
jde o propad do hluboké podprůměrnosti, nevkusu a na českých jevištích
nevídané banálnosti.
Podobný přístup k látce pak zvolil také režisér kusu Zdenek Plachý
v tvůrčím přesvědčení, že jde o novodobou podobu balady. Výsledek ale
bohužel svědčí o naprostém omylu – v tomto případě se už ani nedá
zaobaleně mluvit o balancování inscenátorů na jakési hraně, vpravdě jde
o propad do hluboké podprůměrnosti, nevkusu a banálnosti, jaký se na
českých jevištích jen tak nevidí.
Hlavním kamenem úrazu je žalostně slabý text – rozvleklý, vše až
pedantsky do detailů popisující a veskrze naivní – charakterizace postav
jsou ploché, rozhovory plné zbytečné slovní vaty a vtipy vyvolávají
spíše než smích velké rozpaky. Nechybí ani scénky jak vystřižené
z béčkových filmů – rozhovor matky s vlastním odrazem v zrcadle či
děj zcizující komentáře postav dvou tajných – Bílého a Černého.
Matoucím je pro diváka také to, že vyprávění o Maškové a Štaidlovi se
opakovaně ztrácí ve změti nicneříkajících sáhodlouhých scének
zobrazujících život bohémy. Ano, je tu sice herec představující Karla
Gotta nebo Karla Svobodu – zajímavé a bulvárem protřelé osobnosti,
které každý zná, jenže jejich jevištní ztvárnění je nezdařilou a po
několika minutách nudící karikaturou.
Divák má často pocit, že se ocitl na nepodařené besídce, která nemá
s produkcí Národního divadla nic společného.
Ačkoliv se Plachý asi pokoušel o tu již zmiňovanou velkoformátovou
inscenaci založenou na koláži z velkolepých obrazů, promítání,
autentické hudby i výstupů křehkých tanečnic, jeho ambice naplněny
nebyly. Látka se mu rozdrolila pod rukama, téma rozpadlo a celek nezdařil.
Nepřesvědčivé a snad až příliš realistické scény střídají nejasné
snové pasáže bez hlubší pointy. Divák má často pocit, že se ocitl na
nepodařené besídce, která nemá s produkcí Národního divadla nic
společného – i obyčejné taneční výstupy jsou diletantsky
nedotažené, projekce popisné – s fantazií nebo možnostmi divadelní
stylizace inscenátoři naprosto nepracovali, s inteligencí diváka
nepočítají. V takovém prostředí se ztrácí i místy docela zajímavá
scéna Daniela Dvořáka či kostýmy slovenské módní návrhářky Michaely
Ľuptákové.
Z hereckého obsazení nejlépe obstála Dita Kaplanová a Zdeněk Dvořák
ve vděčných rolích funkcionáře Milera a jeho přihlouplé manželky Jarky,
ve zkratce a s humorem dokázali na malé ploše charakterizovat dvě
stranické potvory malého vzdělání avšak velké moci. S důstojností
zvládla postavu trenérky Míly Marie Durnová a za pozornost stojí i výkon
v hlavní roli Jiřího Štaidla hostujícího Jána Jackuliaka (jinak
v angažmá Městského divadla Brno) – odvádí v rámci struktury
inscenace své maximum, ovšem prostor pro větší ponor do postavy
nedostal – jen kouří, pije a hyperaktivně se pohybuje po jevišti.
Bylo by více než načase se o umělecký stav brněnské největší
činohry aktivně zajímat a ne ho jen s taktickým mlčením přecházet,
hrozí totiž další podobné umělecké propady.
Ostatní herci se snaží, co jim jen síly stačí, alespoň nějak vypadat.
Mnohdy ale nedosáhnou dále než na pouhé obecně pronášené fráze
v interpretovaných situacích, dostávají se tak často do křeče,
přehrávají nebo vytahují už tolikrát ověřené herecké šarže –
postupy, které nenadchnou, ale taky zase tolik neurazí. Klára Apolenářová
v roli krasobruslařky Maškové odehraje většinu emotivnějších situací
v předklonu, Jakubovi Šafránkovi alias Karlu Gottovi nezbývá než sázet
na vtípky jak ze třetí cenové, ovšem skutečně veškerými vkus
zabíjejícími jsou rádoby symbolické scény tajných Bílého (Luboš
Ondráček) a Černého (Bedřich Výtisk), které opakovaně začínají tím,
že herci vyjdou na forbínu a podrážky si otřou do rohožek s potiskem
české vlajky.
Zaslíbení v Národním divadle Brno jsou už několikátým kusem
současného uměleckého vedení, u kterého by se akutně hodilo, aby někdo
zvučného jména a nemalé pozice povstal a pronesl onu okřídlenou větu
o nahém králi. Bylo by totiž více než načase se o umělecký stav
brněnské největší činohry aktivně zajímat a ne ho jen s taktickým
mlčením přecházet – potom totiž hrozí, že po lednové premiéře
přijdou další jí podobné, a to si nejen brněnský divák nezaslouží.
Národní divadlo Brno
Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti
Hany Maškové a Jiřího Štaidla
Dramaturgie: Marek Hladký
Režie: Zdenek Plachý
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Michaela Ľuptáková
asistent režie: Oldřiška Bartíková
pohybová spolupráce: Silvia Beláková
Hrají: Ján Jackuliak. Klára Apolenářová, Jana
Štvrtecká, Dana Pešková, Tereza Groszmannová, Pavel Doucek, Jakub
Šafránek, Ondřej Novák, David Kaloč, Petr Halberstadt, Martin Sláma,
Zuzana Ščerbová, Monika Maláčová, Veronika Soumarová, Kristýna
Jiroušková, Luboš Ondráček. Bedřich Výtisk, Zdeněk Dvořák, Dita
Kaplanová, Petr Bláha, Lukáš Nohýnek, František Bešta, Matyáš Slavík,
Lukáš Dorovský, Marie Durnová, Václav Hanzl, Sandra Riedlová, Jan Grygar,
Jindřich Světnica, Jiří Pištěk
Premiéra: 28. ledna 2011
Napsat komentář