Mladé tvůrčí režijně-dramaturgické duo Petr Mikeska a Pavel Khek si
v mladoboleslavském divadle poměrně zajímavě pohrává. Zkoušejí
klasické tragédie, polozapomenuté grotesky i dramatizace prózy. Jejich
pokusy jsou hodně roztěkané a výsledky nevyrovnané, ale že je jejich
tvůrčí kvas plodný a dravý, dokazují některé pozoruhodné inscenace
(například úspěšný Maupassantův Miláček). Jednou z aktuálních je
i zpracování Zlomatky, světově úspěšné hry mladého italského autora
Maria Gelardiho. Lze to vnímat především jako pokus přivést na
konzervativní kamennou regionální scénu současnou dramatickou tvorbu a
s ní i současná témata.
Zlomatka je založená na tématu v současnosti dosti přemílaném, ale
rozhodně ne vyčpělém, tedy na problému společenského přijímání
homosexuality. Ten Gelardi vnímá vyostřeně zřejmě i díky zkušenosti se
silně katolickým a co do vzdělanosti velmi nevyrovnaným italským
prostředím. Hlavní zápletka hry je prostá: Diego, student vysoké školy,
oznámí své o samotě žijící matce Anně, že je gay. Anna,
intelektuálně prostá proletářka, tuto skutečnost odmítá přijmout a
rozhodne se syna z jeho ‚postižení‘ vyléčit. Drží ho tedy pod vlivem
sedativ zamčeného v bytě a snaží se ho nevybíravým psychologickým
nátlakem přimět k přehodnocení názoru na věc. Většinu hry tvoří
polemické střety mezi nimi. Přes sílu námětu a veškerý světový
úspěch to ale není hra příliš dobrá. Ze základní situace se totiž za
celou dobu takřka nikam neposune. Hádky mezi postavami se neustále opakují
sice s nepatrnými argumentačními obměnami (různé patologické reakce na
homosexualitu má Geraldi zřejmě odpozorované dobře), ale bez vlivu na
postavy samotné. Když se poněkolikáté pokouší syn apelovat na matčino
pochopení a my již víme, že k ní nic z jeho slov nepronikne, že na ně
nebude schopna nijak konstruktivně reagovat a dialog skončí stejně jako
všechny předchozí, začínáme být z té zadrhnutosti po právu otrávení.
Co se vyvíjí a stupňuje je snad jen nervozita a z ní plynoucí brutalita
zúčastněných. Skutečně oživit situaci dovede Gelardi pouze skrze
příchod dalších postav. Těch není mnoho, ale jsou úlevným odpočinkem
v jinak trochu beznadějné zacyklenosti. Zmíněné nešvary prosakují
ve velké míře i do boleslavské inscenace a těžko říci, jestli by
vůbec bylo možné se jim vyhnout. Přitom jevištní zpracování rozhodně
není na odpis.
Khek s Mikeskou se rozhodli pro důsledně realistické vykreslení. Děj je
tak zasazen do krabice stísněného sídlištního bytu, z něhož jako by
nebylo úniku před dusnem léta i vztahů. Stůl, kuchyňská linka a police
až obsedantně přeplněné zásobami potravin tvoří nepříliš utěšené
životní prostředí nižších společenských vrstev. V hlavních rolích se
na tomto kolbišti utkávají Ivo Theimer a Karolina Frydecká. Ve vyhrocených
hádkách o podstatě sexuální orientace, stupňujících se místy až
k tělesnosti, se jim daří vytvářet velmi dusnou atmosféru. Theimerův
Diego je sice trochu laxní (snad kvůli sedativům), ale vnitřní spor trochu
přehnaně utkvělé touhy po pochopení a vzteku nad matčinou zabedněností
se v něm rozpaluje čím dál více. Co kazí dojem, je Theimerova herecká
manýra zahrávat mnohé situace do strnulých zlobně očekávajících
pohledů. Jednak se příliš často opakují, jednak je to trochu povrchní
práce s postavou. U Theimera je dobře znát, že náročnější vedení
herce skrze ucelenější psychologický vývoj jeho postavy by bývalo vedlo
k ještě sdělnějšímu výsledku. O něco bohatší je rejstřík paní
Frydecké. Nevypočitatelná Anna se pohybuje od senilnějící hysterky přes
hloupoučkou maloměstskou hospodyni až po jiskrné momenty, kdy její vášeň
pro záchranu syna nabývá skrze náhlou zlobnou jiskru v očích vyloženě
zlé a zlověstné vypočítavosti. Snad by jen bylo vhodné vzhledem k jisté
nesourodosti těchto poloh jasněji naznačit, co je matčina důmyslná taktika
a co psychická labilita. Povedené jsou vstupy vedlejších postav. Kurva
Veroniky Kubařové svojí vulgární expresivitou hořce odhalí trapnou
nepatřičnost matčina počínání. Naopak posmutněle mírný synův milenec
v podání Petra Halíčka dojemně melancholickou vlídností strhává
sympatie pro tábor homosexuálů argumentem lidskosti, vyvracejícím Anninu
xenofobii.
Přesto, že se autorům nepovedlo vymanit z Gelardiho téměř nedějové
vláčnosti, bylo představení odměněno velmi silným potleskem. Což mě
mile zaskočilo především proto, že věkový průměr boleslavského publika
je spíše seniorský. Ukazuje to, že i starší generace, zřejmě hrubě
podceněná, dokáže reagovat na aktuální témata a rezonovat se záchvěvy
doby. A to i přes kontroverznost tématu, otevřeně vulgární jazyk a
tíživé scény explicitního násilí a skoro stejně explicitního sexu.
Nejen přes mladé diváctvo se tedy zřejmě dají hledat cesty k současnému
divadlu. Boleslavští tedy více než za samotný jevištní výsledek
zaslouží body za empatii, se kterou o vybraných problémech promlouvají ke
svému obecenstvu.
Městské divadlo Mladá Boleslav
Mario Gelardi: Zlomatka
Překlad: Marina Feltlová
Úprava: Petr Mikeska a Pavel Khek
Režie: Petr Mikeska
Dramaturgie: Pavel Khek
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Jitka Kotíková
Hrají: Karolina Frydecká, Ivo Theimer, Petr Halíček,
Veronika Kubařová
Premiéra: 29. leda 2010, psáno z reprízy:
11. února 2010
Napsat komentář