Na letošním ročníku jednoho z nejvýznamnějších filmových festivalů
světa, německého Berlinale, se svého uvedení dočkala hned trojice
česko-slovenských filmů. Jsou jimi u nás již známý dokument Eriky
Hníkové Nesvatbov, nízkorozpočtový intimní film Osmdesát dopisů Václava
Kadrnky a Dům slovenské scenáristky Zuzany Liové. Poslední dva jmenované
čeká na festivalu dokonce světová premiéra.
Jak řekl šéf nesoutěžní sekce Forum Christoph Terhechte, v rámci
níž bude český výběr promítnut, chce tímto gestem poukázat na novou
zajímavou generaci českých a slovenských režisérů. Že se jedná
o velký úspěch je zřejmé. Obzvláště pro absolventa FAMU Václava
Kadrnku, který si k filmu nejen sám napsal scénář, ale i sehnal veškeré
finance. Rozhovor z letošního léta, který vznikl po ukázkové projekci na
Festivalu nad řekou, vám přinášíme v dalším článku. Vůbec autorství
je prvek, který jmenované filmy spojuje a který je na podobných festivalech
upřednostňován. Oba hrané filmy spojuje také téma komunismu. Zatímco děj
Osmdesáti dopisů je situován do jednoho dne v životě matky a syna
v minulém režimu, Dům zkoumá jeho dopady na život v současnosti.
V Kadrnkově vyprávění se postavy snaží nástrahy režimu překonat a dát
rodinu znovu dohromady, v pohledu Zuzany Liové důsledky života v totalitě
rodinné příslušníky spíše rozdělují.
Dokument Eriky Hníkové oproti nim
zkoumá fenomén ryze současný, a to život singles, tedy nesezdaných
třicátníků. Tento fenomén ovšem ozvláštňuje přenesením na slovenskou
vesnici, kde není podobný životní styl otázkou dobrovolné volby, ale
spíše důsledek nepříznivých okolností. Bude zajímavé sledovat,
s jakými ohlasy se dokument na festivalu setká a zda překoná spíše
průměrné přijetí v domácích kinech. Oba hrané filmy naopak čeká
domácí premiéra až po jejich uvedení na Berlinale, které by jim i přes
jich zřejmou artovost mohlo zajistit zvýšený divácký zájem.
Dosavadní zkušenosti zatím ovšem ukazují, že uvedení filmu na
mezinárodním festivalu na jeho úspěch v domácích kinech přílišný vliv
nemá. Příkladem může být film Kdopak by se vlka bál Marie Procházkové,
který byl na Berlinale uveden v roce 2009, avšak v českých kinech spíše
propadl (dosáhl návštěvnosti pouze okolo dvaceti pěti tisíc diváků).
Další z debutů, Lištičky režisérky Miri Fornayové, jehož premiéra
proběhla na festivalu v Benátkách, je dokonce uživateli portálu ČSFD
považován za sto osmdesátý šestý nejhorší film. Využít festivalového
úspěchu se naopak podařilo Bohdanu Slámovi, kterému vítězství jeho
debutu Divoké včely na rotterdamském a sanfranciském mezinárodním
filmovém festivalu zajistilo dobré jméno pro uvedení jeho příštích
divácky úspěšných titulů.
Ať už tomu bude u nových českých
objevů jakkoliv, mezinárodní pochvala poctivého autorského přístupu
může ovlivnit i další mladé filmaře a dodat jim odvahu vstupovat do
nekomerčních, uměleckých projektů a tím českou kinematografii
přiblížit k evropské filmařské špičce. Brzy se tak snad dočkáme
některé z významných cen, jako je Zlatá palma v Cannes nebo Zlatý
medvěd na zmíněném Berlinale. Třeba právě od nadějného solitéra
Václava Kadrnky.
Napsat komentář