Když už se i Kamil Fila, jehož recenze bývají založeny na
nekompromisním názoru, ve své recenzi přiznal, že si při psaní o Nic
proti ničemu tak trochu nevěděl rady, o něčem to vypovídá. Třeba
o tom, že na novinku Petra Marka se dají těžko uplatnit měřítka, která
obvykle užíváme k hodnocení běžné kinodistribuce.
Výsledkem toho jsou recenze, které buď adorují jinakost tohoto díla,
nebo naopak vyjadřují opovržení nad jeho neumětelstvím. Skupina první
jeho výjimečnost obvykle argumentuje s pomocí oblíbených formulek typu
„ve srovnání s ostatními českými filmy“ nebo „v porovnání
s tím, co v kinech běžně uvidíte“. Skupina druhá je naopak znechucená
tím, že „za něco, co vypadá tak amatérsky, je od diváků vyžadováno
plné vstupné.“ Obě skupiny v podstatě vychází z „divné“
skutečnosti, že film, který si běžněji dokážeme představit mezi filmy
festivalovými a v distribuci, která je zaměřena spíše na menší artová
kina, popř. na alternativní způsoby promítání po hospodách a klubech, je
svým tvůrcem prezentován jako dílo, jež je určeno širokému publiku.
Recenzent se tak dostává do situace, kdy musí snímek, který toto publikum
už ve své podstatě uspokojit nemůže, hodnotit jeho měřítky. Zaujímá
tedy buď pozici „inovátora“, kdy divákům přibližuje film jako něco,
co jim může rozšířit jejich dosavadní kinematografickou zkušenost, nebo
pozici „klasika“, který ví, že za peníze se do kina chodí na svého
druhu standardizovaný produkt, který splňuje předem dané požadavky na
kvalitu obrazu, zvuku a hereckých výkonů.
Recenzí, které by snímek
hodnotily sám osobě, tedy bez nutnosti psát pro určitý okruh čtenářů,
není mnoho a i ty narážejí na další nejasnosti. Je možné režisérovi
odpustit několik zjevných logických chyb, kterých se dopouští ve vývoji
děje a chování postav? Lze i toto brát jako umělecký záměr a pokud ano,
jaký má smysl? Není záměrná hra všech postav „na blbečky“ pro
vyznění filmu spíše mínusem? A není na blbnutí podobného typu Marek už
trochu starý? Tyto otázky ukazují na nejistotu recenzentů, zda je
důležitější zohledňovat autorský záměr, nebo hodnotit dílo
oproštěné od osobnosti autora. Vtipným doplňkem této nejistoty jsou
rozhovory s režisérem, v nichž si žurnalisté nechávají dovysvětlit,
o čem že ten film vlastně je, co jím autor chtěl říct, proč ti herci
hrají tak ochotnicky, proč ta kamera tak divně lítá atd. Markovy odpovědi
pak přijímají téměř nekriticky, jako klíč k pochopení konceptu,
kterému dosud možná nerozuměli a leccos se jim na něm nelíbilo. Ale když
on to tak autor myslel!
Ať už recenzenti hodnotili
jakkoliv, výsledek je ten, že podpořili právo tohoto druhu snímků na
širokou distribuci pro běžné publikum. Nic proti ničemu tak zřejmě
otevřelo cestu podobným nízkorozpočtovým projektům na plátna kin. Do
budoucna může být zajímavé sledovat, zdali dojde ke změně norem
kladených na českou mainstreamovou kinematografii tak, že podobné počiny
již nebudou vyvolávat takové množství téměř hystericky protichůdných
reakcí. Možné ovšem také je, že v této oblasti zůstane Marek osamělým
běžcem. Nebo, jak by si jistí recenzenti přáli, konečně dospěje a začne
točit „normální“ filmy.
Nic proti ničemu
(2011)
Režie: Petr Marek
Scénář: Jiří Najvert, Petr Marek a LÁHOR/Soundsystem
Kamera: Filip Cenek, Petr Marek
Hrají: Johana Švarcová, Marta Pilařová, Marian
Moštík, Zdeněk Hudeček, Jiří Najvert, Radek Rubáš, Kamila Davidová,
Patrik Hronek, Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek
Délka: 98 minut
Premiéra v ČR: 13. 10. 2011
Napsat komentář