Pure Pwnage – generační výpověď?

Dva uplynulé roky jsou v mnohém specifické, ale jedna věc je dělá na poli kinematografie nepřehlédnutelnými. Především jde o celosvětový návrat opravdu kvalitní a populární seriálové tvorby, kdo by neznal Lost nebo Zoufalé manželky. Ale mimo masmédia, daleko od televizních obrazovek bublá ve vodách internetu nezávislá tvorba nečekaně rychle útočící na široké divácké spektrum díky dostupnějším technologiím a především jinak nerealizovatelným nápadům. Pojďme se tedy podívat na jednu z nejpopulárnějších seriálových řad z vln internetové nezávislé tvorby.

Internet je obrovské médium, v jehož virtuálních vodách lze leccos ulovit, a nemyslíme tím zrovna počítačový virus. Dnes totiž přichází řeč na fenomén, který hýbe určitou vrstvou obyvatelstva už nějaký ten rok, na Pure Pwnage (bez slangových prvků – Pure Ownage). Nehrajete počítačové hry, ale chtěli byste pochopit tento společenský fenomén lépe, než jej chápou obyčejní novináři? Hrajete, ale neznáte to? Tak pokračujte, protože Pure Pwnage je seriál na pokračování o hráčích od hráčů a pro hráče.

Málokterý tvůrce má to štěstí, že jej vlastní práce začne živit tak brzy a bez vnějších finančních zdrojů, jako se to právě stalo tvůrci této seriálové generační výpovědi. A jestli někdo namítne, že zaujetí skupiny lidí od informační technologie a hráčů (ajtíků) v tomto seriálu z něj nedělá nic zajímavého pro nezúčastněné, pak je právě neuvěřitelný úspěch v rámci svého média tím důvodem, proč by se měl čtenář zaobírat právě tímto dílkem. Důležité jsou v tomto případě cesty, kterými celá tahle záležitost putuje, a sice výměnnými sítěmi typu P2P, především pak strašákem filmového průmyslu a metlou Hollywoodu, skrze protokol zvaný BitTorrent. Úplné osvětlení této technologie by bylo příliš složité a pro mnohé zbytečné, postačí tedy uvést, že BitTorrent umožnil distribuci jakýchkoliv objemů dat přes internet bez nutné investice do poplatků za vysokorychlostní připojení či serverů určených pro stahování těchto dat i pro obyčejné lidi a otevřel tak dveře opravdu volné digitální distribuci pro všechny. O tom se nám v minulosti samozřejmě mohlo jenom zdát.

A tak se přihodilo, že dvojka kamarádů z Kanady natočila krátký dokument ze života „profesionálního hráče“ Jeremyho viděný okem domácí kamery jeho bratra Kylea a díky technologii BitTorrent jej vypustili do světa. Těžko říct jak, ale prakticky přes noc se z tohoto internetového vtípku stal obrovský hit s rozsáhlou základnou fanoušků, vlastním webem, premiérami ve velkých kinech, hromadou vedlejších produktů a navázalo na něj dalších jedenáct dílů s plánovanou druhou sérií. Seriál si za tu dobu oblíbili nejen hráči schopní se s postavami sžít, kteří se nyní variují od malých dětí až po jejich rodiče, a nerdi či geekové všeho druhu, ale obyčejní popkulturní jedinci, občasní hráči a internetoví brouzdalové všech odrůd.

O čem celý ten humbuk je? Seriál začíná několikaminutovým vhledem do každodenního života pravidelného počítačového hráče jménem Jeremy, jehož bratr Kyle, student filmové školy, má za úkol natočit krátký dokument. Vidíme podivnou postavičku, o které by většina populace řekla, že je to magor, osobnost pokřivená špatnou výchovou, či její absencí, jak na nás chrlí svou špatnou výslovností absurdní slovíčka a neuvěřitelný světonázor nahlížející na okolí skrze počítačové hry. Ano, Jeremy je ten otravný, nadmíru sebevědomý teenager, který všechno zná, všechno ví a nadužívá internetová akronyma nejen v psané komunikaci, ale i verbálně. Většinu svého času tráví před monitorem, a když zrovna nehraje, pročítá si herní fóra nebo prohlíží záznamy důležitějších herních online klání. Všichni okolo jsou pro něj „noobové“ (v českém internetovém slangu se více používá označení „lama“), včetně jeho kinofilního bratra, a jeho jediným životním úkolem je pwnovat tyhle nooby („pwn“ – od slovíčka „own“), a proto si také říká „Teh Pwnerer“ (ne, to nejsou překlepy, ale regulérní hráčský slang). Když vyhraje, provádí velmi podivné až obscénní pózy a když prohraje, má pocit, že jeho život ztratil smysl, protože on je přece ten nejlepší, on přece nemůže proti nějakému noobovi prohrát.

Skrze Kylea, Jeremyho bratra a tvůrce seriálu, přichází druhá podstatná část. Zpracováním jde totiž vskutku o autentický dokument, neboť protagonista komunikuje s kameramanem, který neustále třepe s ruční kamerou, jak ho pronásleduje po ulicích, a doplňuje monolog občasným dotazem. Kyle navádí Jeremyho do jiných než herních situací, aby konfrontoval vnitřní Jeremyho svět pokřivený internetem a hrami s realitou a „normálními“ lidmi. Dočkáme se tak Jeremyho snahy sbalit nějakou holku na ulici pomocí chvály svých hráčských schopností a přirovnávání této snahy k postupu mezi herními levely, lidského charismatu k tzv. skillům a dosažení svého k obsazení základny. Obecně se několik prvních dílů vydařilo jako ukázková expozice, kde zrovna autoři dokáží reflektovat nadhozená fakta a přitáhnout diváky k obrazovkám počítačů díky oné autentičnosti, protože to je přece lidská podstata, smát se cizímu neštěstí, a kdo by se nezasmál Jeremyho nešťastné existenci?

Samozřejmě, Pure Pwnage funguje na bázi karikatury a vyhrocení některých vlastností postav do té míry, aby to celé působilo vtipně, ovšem tentokrát má celé dílo alespoň do poloviny první série onen dokumentární nádech reálna. Myšlenka, že někdo natolik zdeformovaný produkty zábavního průmyslu doopravdy existuje, je se seriálem pevně spjata až do okamžiku, kdy se na scénu uvádí další postavy. FPS Dough, Jeremyho kamarád, který na rozdíl od hlavního hrdiny, který hraje pouze a výhradně jedinou strategickou hru, vězí až po uši v agresivních first person shooterech, čili v tisku často propíraných hrách, kde se člověk chopí role vojáka či zabijáka jakéhokoliv druhu, pohybuje se herním světem z pohledu očí herní postavy s hlavní před očima a střílí do všeho, co se hne. Jasně, jde o další diferenciaci hrdinů do širšího pole, ve kterém si každý typický cílový divák najde sebe. Ale výběr jde dál, protože do hry přichází žena hráčka a o svou roli se hlásí milostný příběh stále značně karikovaný Jeremyho pokřiveným vnímáním světa, nicméně dosti dojemný a dějotvorný, aby udržel spád, než na scénu přijde Teh Masterer, tajemná postava, která s sebou přivádí jasně fiktivní zápletku o boji dvou hráčských armád, přičemž on je tím nejlepším hráčem všech dob a trénuje „vojáky“ na té dobré straně. Jeremy tak zjišťuje, že jeho hbité pohyby prsty, kterým sám říká „micro“ a používá je pro bleskové ovládání své oblíbené hry, nejsou jenom schopností ovládat hru, ale něčím, co George Lucas ve svých Hvězdných válkách nazval vesmírnou silou. Ano, jasná citace, proč také ne? Vždyť tento seriál stále zasahuje generaci vyrůstající v Lucasově světě Hvězdných válek. Namísto světelných mečů zde máme souboj s klávesnicemi, či jinými počítačovými a herními periferiemi, klasický vyvolený pro boj s temnou silou je Jeremy a známou hlášku „Use the force, Luke“ zde nahrazuje „If one wants to truly pwn, one must pwn in all games“. V posledních dílech první série zde tedy máme dvě linie, stále přežívající dokumentární, až mýdlo-operovou o Jeremyho životě a samotném vývoji tvorby seriálu (autoři se nebojí přímo uvnitř svého výtvoru hovořit o procesu tvorby) a onu dějovou, pojednávající o nelítostném souboji dvou mocností. Oboje stmeluje neutuchající humor a nadhled, s kterým autoři přistupují ke svému dítěti a neochvějně mystifikují, jak jen jim to jejich prostředky dovolují.

Po zhlédnutí dvanáctého a zatím posledního dílu Pure Pwnage nezbývá než zatleskat a těšit se na druhou sérii. Doufáme, že se tvůrci nenechají zlákat nabídkami velkých televizních společností a zůstanou ve výživném tvůrčím podhoubí internetu, kde si mohou tvořit, co chtějí, a svobodně diskutovat s diváky, kteří se za dva roky, co Pure Pwnage existuje, stali nedílnou součástí tvůrčí síly, která štáb žene dál.