Film Čas je již třináctým snímkem současného korejského režiséra Kim Ki-duka (*1960), který jej osobně poprvé představil na letošním 41. MFF Karlovy Vary. Proslulý tvůrce filmů Ostrov, Jaro, léto, podzim, zima… a jaro nebo 3-iron se tentokrát zabývá závažným tématem lidské identity a její možné (ba často i dobrovolné) ztráty.
Ústřední dvojici hrdinů představuje mladý milenecký pár – Ji-woo a Seh-hee. On je typ muže, který se rád ohlédne za cizí sukní, ona je chorobně žárlivá dívka se sklony k hysterii – divák do jejich příběhu vstoupí ve chvíli, kdy obvyklý kolotoč hádek a usmiřování začne být nebezpečný pro mladý pár i jejich okolí. Tehdy se v choré mysli (jemnější označení by bylo eufemismem) Seh-hee vylíhne plán, jak získat Ji-woa (či spíše jeho zájem) v bývalé míře zpět – dívka si na pomoc přizve plastického chirurga v naději, že skalpel jí dokáže vrátit ztracený pocit štěstí. Seh-hee odchází ze života svého milence, aby se v něm za čas vynořila jako zcela nová postava – See-hee.
Opuštěný Ji-woo se na ni marně snaží zapomenout a najít nový vztah – ovšem ve chvíli, když se již smiřuje se svou samotou, vstupuje mu do cesty See-hee. Tato "dívka bez minulosti" si cestu k jeho srdci sice najde, nedokáže se však vymanit ze spárů své staré společnice – žárlivosti. See-hee nachází sokyni v sobě samé, ve své starší verzi, a rozhodne se vystavit nebohého Ji-woa kruté zkoušce… Ta neskončí ničím menším než jejich rozchodem, jeho znechucením a jejím zoufalstvím. Další zásah plastického chirurga převrací dosavadní role obou milenců – ona musí hledat nového Ji-woa. Neúspěšné pátrání nakonec přivádí See-hee na pokraj šílenství – třetí plastická operace v tomto filmu představuje tlustou čáru za minulostí, která má oba milence navždy rozdělit a zmírnit jejich utrpení.
Film Čas je z hlediska dosavadní Ki-dukovy filmografie v mnoha směrech ojedinělý. Ačkoliv společným jmenovatelem filmů tohoto režiséra jsou tři složky, přítomné v různé míře ve většině z nich – erotika, násilí a východní poetika či atmosféra – v tomto případě nelze za význačný rys označit ani jeden z těchto prvků. Erotika do příběhu o vztahu mladého mileneckého páru bezpochyby patří, ovšem množství podobných scén je zde vskutku nepatrné a jejich ztvárnění je pojato velmi cudně. Ani násilí zde není přítomno v míře obvyklé pro Ki-dukovy snímky, například 3-iron nebo Samaritánku. A co se týče oné východní poetiky, jejímu výraznějšímu projevu je na překážku patrně již samo prostředí, v němž se film odehrává, totiž prostředí velkoměsta – jedinou výjimku v tomto ohledu představuje Sochařský ostrov. Všechny důležité scény se pak v podstatě odehrávají jen na třech místech – v kavárně, na klinice nebo na již zmíněném ostrově. Dalším rysem, který nejnovější Ki-dukův snímek odlišuje od těch předchozích, je množství dialogů, jichž dosud užíval spíše poskrovnu – nyní se coby prostředek filmové komunikace přinejmenším vyrovnají rovině obrazové.
Hlavní téma je zjevné a byla o něm řeč již na začátku – téma lidské identity a její (ne)dobrovolné ztráty. Díky tomu režisér překračuje rámec klasického filmu o problematickém partnerském vztahu a nabízí nepoměrně vážnější výpověď, která má, jak sám v jednom rozhovoru přiznává, i sociální rozměr – právě v Koreji se prý skalpelu svěřuje značně vysoké procento mladých lidí a to jen z touhy po krásnějším zevnějšku. Mimochodem, Ji-woovo odmítnutí nepříliš pohledné ženy po společně stráveném dni patří pro její dojemnou snahu zachovat si jistou hrdost k nejemotivnějším scénám tohoto filmu.
Mezi opakující se motivy, související často s vlastním tématem, patří například maska či fotografie – tedy zase věci související s lidskou identitou a často ji dokonce reprezentující. Další motivy pak mají funkci jakýchsi spojnic životů obou protagonistů.
Co se týče postav, věrohodnějším se jeví Ji-woo, zmítaný protichůdnými emocemi a oplývající skutečně lidskými vlastnostmi – naproti tomu Seh-hee jeho vícerozměrnost postrádá a zdá se být charakterizována pouze svou "posedlostí". V porovnání s hrdiny předchozích Ki-dukových filmů patří navíc protagonisté snímku Čas do zcela jiné sociální vrstvy – nejde již o obvyklé outsidery z okraje společnosti.
Několik nevyřešených "záhad" (např. čím odrazuje skrývající se Seh-hee ženy vstupující do života jejího milence nebo zda nápad na operaci Ji-woa pochází z jeho hlavy nebo doktorovy) atmosféře filmu spíše prospívá, za povedený pak lze označit samotný závěr filmu, zajímavý jak z hlediska kompozice (návrat na začátek), tak tím, že jeho prostřednictvím přece jen na poslední chvíli vstupuje do Ki-dukova filmu prvek nereálna, pro jeho tvorbu tak typický – třetí verze hrdinky se setkává s původní Seh-hee.
Výrazný prvek filmu – již tradičně – představuje hudba, podílející se velkou měrou na atmosféře celého snímku.
Film Čas je možné doporučit spíše Kim Ki-dukovým fanouškům, pro první seznámení s jeho dílem je asi vhodnější zvolit jiný z jeho filmových opusů – přesto se z hlediska Ki-dukovy tvorby jedná o dílo neopominutelné, již pro posun, který v tomto rámci představuje.
.:Zhlédněte flashový trailer:.
Čas (Japonsko / Jižní Korea 2006)
Režie: Kim Ki-duk
Scénář: Kim Ki-duk
Kamera: Jong-moo Sung
Hudba: Hyung-woo Noh
Hrají: Jung-woo Ha, Ji-Yeon Park, Hyeon-a Seong
premiéra: 12.10.2006
Napsat komentář