Film o lidech, jejich samotě, vztazích, podivnostech a počasí. David Ondříček se nezapře a jeho nový počin to jenom potvrzuje. Proč se tedy Samotáři přestěhovali na Ještěd a Macháčka nechali doma?
David Ondříček se už nějakou dobu pevně drží v seznamu tvůrců obecně populárních filmů. A ačkoliv toho nemá na kontu jako takový Hřebejk nebo jiní, drží se ho popularita především mladého publika, které si k sobě připoutal už veleznámými Samotáři. Sám je si toho dobře vědom, a tak píše a točí právě pro ty "své" diváky, což potvrdila jak Jedna ruka netleská, tak i v současnosti nový snímek Grandhotel. Novinka má totiž mnohé společné s jeho předchozí tvorbou.
Ze samotářského hitu je vypůjčen zdejší hlavní hrdina, který je tak trochu mimo, stejně jako Jakub v Macháčkově podání, ale který do sebe také kombinuje onen "trotlovský" prvek známý z ne již tak profláknuté Jedné ruky, včetně představitele, ve kterém se toto obojí střetává. Fleischman (Marek Taclík), jak se údržbář ještědského hotelu jmenuje, je třicetiletý osamělý podivín, amatérský meteorolog, prakticky sirotek a panic. Aha, zvedají někteří z vás obočí. Ale nebojte se, motiv panictví zde není použit ve smyslu biologicko-iniciačním, jako v případě filmů s duem Kotek – Mádl, nýbrž ve smyslu prázdnoty chybějících citů. Tak a teď můžeme udělat čáru někde kolem pětadvacátého roku života, protože staršímu publiku už asi film nic hlubšího nesdělí. Míří totiž přesně do míst, která mladí lidé prohledávají a trochu se jich bojí. V zásadě jde o poznání sama sebe, které se právě s věkem dřív nebo později dostaví, ale do té doby jde k duhu každé podobné dílo. Nicméně i na biologickou stránku lásky zde dojde v podobě oplzlého recepčního hotelu v podání báječného Jaromíra Dulavy, který tady tvoří něco jako opozici pro Fleischmana a jeho hlavní problém.
Film představuje v podstatě čtveřici, nebo dva páry, důležitých postav. První pár tvoří Fleischman s přihlouplou a rozumově nesamostatnou pokojskou Zuzanou (Dita Zábranská), 
která touží po lásce, nebo jí to alespoň vyšlo v testu v Cosmopolitanu, a tak jede po jediném volném muži v okolí, po Fleischmanovi. Ten druhý pak takový povrchní frajírek Patka v podání divadelního herce Jaroslava Plesla a jeho přítelkyně Ilja, kterou ztvárnila báječná Klára Issová. Recepční Jégr je pak společně s Franzem, vojákem německého Wehrmachtu v záloze a v důchodovém věku, jakýmsi doplňkem a tvoří samostatnou pointu navěšenou na propletené vztahy oněch dvou párů. V případě Grandhotelu se ani nemusím bát prozrazení nějakých spoilerů, protože tento film postrádá jakýkoliv děj. A to není výčitka. Jde totiž dočista pouze o jakousi ukázku různých situací, které dohromady, ovšem ne lineárně nebo vygradovaně, dají jednotlivým postavám možnost vybarvit se, vyhodit na stůl své touhy a obavy a konečně se dát životem podle svých tužeb. Recepční je pak kontrast v podobě jednosměrného smyslu života, hádejte jakého (malá nápověda, schovává se to za kouskem zipu), a česko-německý důchodce je jakousi deziluzí a zlomovým momentem, který pomůže Fleischmanovi k dokončení akce plánované po celou dobu filmu. Přičemž dost klíčovou roli zde hraje ještědský hotel a město Liberec pod ním. Tak trochu ve stylu starých divadelních pravidel jedno místo, jeden čas, jeden děj. Nečekejte tedy nějakou cestu, směřování, souboj nebo podobnou jednosměrnost, ba ani staré dobré drama. Postavy mění vlastní duševní zabarvení velmi proměnlivě. A právě podle „barevných“ proměn povahy a vnitřního pnutí postav si každý inteligentní divák velice brzo přebere, které ze čtyř hlavních postav jsou ty nejdůležitější.
Ony shora zmíněné dvě dvojice se totiž v průběhu začnou podivně promíchávat, spojovat a ovlivňovat tak, aby na povrch vyplavaly hlubší problémy každého aktéra. Samozřejmě v případě povrchní Zuzany toho moc nebude. Ovšem u ostatních je toho víc než dost a Ondříček s tímto odhalováním umně manipuluje tak, aby vypíchnul tu správnou pointu, jakkoliv nedospělá může být. Velmi záhy se tak oddělí zrno od plev, které zůstanou pozadu, aby mohlo zrno „zakořenit“. Koneckonců, povrch se spojí s povrchem, válka jednou „skončí“ a upoutaná ruka šmátrající ve tmě samoty po záchytném bodu jej nalezne.
Na druhou stranu, pokud nemáte chuť na český tak trochu naivní a poetický film, nebo jste životem už natolik protřelí, že veškeré vaše iluze už dávno umřely na úbytě, pak raději Grandhotel obejděte široce vykrojeným obloukem. Tento snímek není pokusem o generační výpověď á la Samotáři, není to černá komedie jako v případě Jedna ruka netleská. Naopak potřebuje k životu mladé, pokud možno pozdně náctileté publikum, na které je mířen, jak zpracováním, tak scénářem i jednotlivými dialogy. A právě proto se velmi zužuje počet diváků, kteří si z promítání odnesou něco víc, ostatní buď uklouznou po povrchu a na snímek brzo a nekriticky zapomenou, nebo se jim vyloženě nebude líbit (což bude zřejmě většina). To jim nelze odepřít, neboť ne každý je snílek jako Ondříček, ne každý je introvert jako Fleischman a už skoro nikdo nechodí do kina s duší i srdcem otevřeným, jak by právě Grandhotel pro dobrou odezvu potřeboval, bohužel.
.:Zhlédněte flashový trailer:.
Grandhotel (komedie/ČR/2006)
Režie: David Ondříček
Hrají: Marek Taclík, Klára Issová, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava, Dita Zábranská, Ladislav Mrkvička
Scénář: Jaroslav Rudiš, Pavel Jech
Kamera: Richard Řeřicha
Hudba: Jan P. Muchow
Premiera: 12.10.2006
Napsat komentář