Filmový festival v Cannes nemá rád války a všechny ostatní, co
paktují s republikánskou Amerikou a celým nesocialistickým světem, a proto
častokrát uvádí filmy, které propagují podobné názory. V roce 2008 se
tak stalo prostřednictvím mimosoutěžního Maradona režie
Kusturica. Film Emira Kusturici o Diegovi A. Maradonovi tehdy provázely
živé projekce i tiskové konference, velké líbání a objímání.
Existoval k tomu důvod. Bylo před americkými volbami, a proč si tedy skrze
ústa Maradony a obraz Kusturici nerýpnout do Bushe a jeho britských poskoků?
Teď po Obamově vítězství a zapadnutí Bushe do stoky dějin uvedení
Maradona režie Kusturica ztratilo svůj hlavní a bohužel
jediný smysl.
Kusturica je velký socialista, Maradona taky. Kusturica trpěl a trpí
kvůli lhostejnosti a ziskuchtivosti západní civilizace, Maradona taky. Jeden
prožil balkánskou válku a druhý vyrůstal ve slumu u Buenos Aires.
Kusturica je bůh filmu a Maradona je bůh fotbalu. Maradona miluje Fidela a
Kubu a Kusturica asi taky. A všichni se milují navzájem a všichni jsou si
rovni, pokud nejde o severoamerické nebo západoevropské autokraty, kteří
se k nim chovají nespravedlivě. Těchto pár vět zhruba naznačuje
Kusturicovu motivaci k natočení jeho prvního dokumentárního filmu. Slavný
sarajevský filmař se naneštěstí přemotivoval. Jeho film působí dojmem
home videa. Kvalita střihu a kamery je méně než amatérská a rozumí mu
nejspíše jen ti, co ho natočili.
Přesouváme se z jedné neznámé akce na druhou, ze soukromé rodinné
oslavy na masová sportovní nebo politická setkání, a všechno je
prokládáno zvláštními obrazy ze života maradoniánské církve,
která Maradonu uctívá, a
u níž není patrné, zda-li jde o recesi nebo vážně míněnou věc.
Nezáživné jsou dokonce i animované sekvence filmu, ve kterých hraje fotbal
proti královně Alžbětě, Tony Blairovi nebo již zmiňovanému Bushovi, a na
zábavnosti nepřidá ani neustálé opakování záběru gólu „Božskou
rukou“ z roku 1986, jež provazí God Save the Queen od Sex Pistols.
Chudák písnička.
Ačkoli u dokumentárních filmů by neměla být odsuzována vysoká míra
subjektivity, u Maradona režie Kusturica by aspoň trochu objektivity
a fakticity pomohly k lepší orientaci v prostoru a čase dokumentu.
Kusturica v rozhovoru pro časopis So Foot prohlásil:
„Maradonův život je tak bohatý, tak plný nuancí, na kterých bych nic
nezměnil, dokonce i kdybych o něm točil normální film.“ Opravdu?
Proč ta bohatost není ve filmu vidět? Proč tu Maradona vypadá jen jako
emočně nestabilní antikapitalista? A proč je tu vlastně nakonec Kusturici
více než Maradony?
K lepšímu porozumění osobnosti Diega Maradony přispívají alespoň
okamžiky, ve kterých se rozebírá jeho problematický vztah k dcerám,
k ženě i k lidem, které fascinuje. Mezi těmi, kdo ho milují, je
i zpěvák Manu Chao, který se filmem na pár minut mihne, a to když přímo
na ulici Maradonovi zazpívá píseň „La Vida Tombolo“.
Kdybych byl Maradona, žil bych jako on… Kdybych byl Maradona, před
jakoukoli brankou bych se nikdy nespletl… Proto je milován, Maradona
totiž chyby nedělá, žije pro chvíli, která je teď. Následky neřeší
nebo je nechá řešit jiné. Jeho naivita (hloupost), spontánnost a
upřímnost je v našem příliš komplikovaném světě oslňující a
geniální.
{youtube}SM95wUX5Ah8{/youtube}
Maradona režie Kusturica, Maradona by Kusturica (Francie,
Španělsko 2008)
Scénář a režie: Emir Kusturica
Kamera: Rolo Pulpeiro Vega
Hudba: Stribor Kusturica
Premiéra: 26. listopadu 2009
Délka: 90 minut
Napsat komentář