Kdo by si nepamatoval tučňáky z Madagaskaru, kteří klamali tělem,
plánovali vojenské mise a ještě ukradli ostatním zvířecím hrdinům
popularitu diváků. Už Gromit v krátkém britském filmu Nesprávné kalhoty
dobře vytušil, že tučňáci jsou zákeřné potvory, které je radno
bedlivě hlídat. Pan Popper se ve svém filmu bát nemusí, jeho tučňáci a
potažmo celý snímek mají jenom ty nejlepší úmysly. Začátek prázdnin
tak zpříjemňuje povedený rodinný film.
Když jde do kin rodinný film, rodič může jásat i plakat. Taková
událost totiž dokáže na dvě hodiny zaměstnat pozornost dítěte, na druhou
stranu musí dospělý nutně počítat s tím, že on sám bude po oněch dvou
hodinách už tlouct hlavou o přední sedačku, jak strašně stupidní to je.
Úplně jiný level jsou pak čistě dětské filmy, které by teoreticky
neměly na starší doprovod myslet už vůbec. Pan Popper je naštěstí
z ranku těch rodinných filmů, u nichž může příjemné odpoledne zažít
celá rodina, protože není ani agresivní, ani hysterický, přehrávající a
infantilní.
Tom Popper měl dětství, které
v něm zanechalo smíšené pocity. Jeho otec dlouhé měsíce cestoval po
celém světě a Tom každý večer prosebně hleděl na vysílačku, jestli se
mu táta neozve. Teď už dospěl a je to pan Popper, výtečný řečník a
schopný obchodník, který tak dokáže ukecat důležité lidi, aby prodali
své nemovitosti. Zastihne ho ale nemilá zpráva o skonu otce. Ten mu odkázal
jeden suvenýr, který zanedlouho zaklepe na jeho dveře. V bedně nalezne
tučňáka, kterého považuje za vycpanou ozdobu, ale vyklube se z něj
čiperný neposeda – ani se neotočí a má jich kolem sebe šest a situace
nabírá vlastní spád. Mohou ale tučňáci v jeho životě něco udělat
s komplikovanou rodinnou situací, ztracenou láskou jeho bývalé ženy a
dětmi, které se mu s dospíváním odcizují?
Obava, že se z filmu stane cirkusové
představení, jehož hlavní čísla budou tvořit různorodé scénky
s tučňáčí klauniádou, byla od začátku velmi oprávněná. Ačkoli
tvůrci vycházejí z knihy, která je osmdesát let stará, dnešní Hollywood
rád upravuje náměť do podoby, který je stravitelným fast foodem.
Tučňáci tady bezesporu zastávají roli roztomilých zvířátek, které si
teď bude chtít každé dítě pořídit domů, ale nepoužívají pro zisk
sympatií nekalé triky (alespoň ne přehnané). Překvapivě si také vedle
komediální herecké ikony uzmuly právo hlavního pramene humoru. Ten občas
cílí na nejnižší rozlišovací schopnosti a nejmenší diváky, kteří se
zasmějí nad ránou do rozkroku nebo pokakanou botou. Stejně tak dobře ale
dokážou bavit svým hemžením a schopností vytvářet nezvladatelný chaos a
ve svých nejlepších scénách si z Guggenheimova muzea udělají pořádnou
skluzavku. Plusem pro tvůrce je nesnadná rozpoznatelnost, kdy za tučňáky
hrají digitální triky a kdy se na scéně používala skutečná zvířata.
Divák neznalý pozadí vzniku si pak nemůže být jist, jestli se vůbec
s živými zvířaty na place pracovalo. Styl snímku je totiž veden
v přísné autenticitě a fotorealističnosti, takže roztomilí jsou, jak jim
to pouze příroda dovolila, a žádná stylizace nedostala prostor, což je
dobře, neboť tučňáci utáhnou své výstupy i tak. Nemusí se pitvořit a
nemusí vsázet ani na zbytečná čísla, která by spočívala v jejich
koordinovaném tanci nebo bavení diváctva nějakými přespříliš
neuvěřitelnými skopičinami.
Ke hře s divou faunou se po letech
vrátil bývalý zvířecí detektiv Jim Carrey, jehož komediální hvězda
pohasíná se snižujícími se tržbami jeho posledních snímků, ale nic mu
to neubírá na hereckých kvalitách, které nejdůsledněji prokázal ve
Věčném svitu neposkvrněné mysli. V postavě pana Poppera jen párkrát
ujede do přepáleného pitvoření, jinak si uchovává nečekaně vážnou
tvář a zvlášť několik úvodních vtipů potěší více dospělé diváky,
např. když se křehký rozhovor s dospívající dcerou přirovná
k deaktivaci nálože. Serióznost zcela přesvědčivě odpovídá nátuře
jeho postavy, není bláznivou figurkou v dětském představení, ale usazuje
svým přístupem snímek mnohem víc do kontextu vyspělého rodinného filmu,
který by v případě špatného příběhu musel svou neobratnost skrývat za
infantilitou. Vztah s divákem navazuje film mnohem víc po emocionální
stránce, která se utváří s tím, jak zatvrzelé srdce pana Poppera
roztává pod náporem věrných tučňáků, kteří mu poskytují druhou
rodinu a umožňují mu napravit chyby, kterých se dopustil v té minulé.
Tím se snímek Pan Popper a jeho tučňáci řadí k tomu lepšímu, co lze
v tomto druhu filmu najít, nevsází na připitomělost a přináší
i vývoj postav a poselství, které mohou být dětskému divákovi
srozumitelné, a dospělý u něj stráví převážně příjemný čas.
Podíl na tom má i úsporná a zručná režie Marka Waterse, který slavil
úspěch už s romantikou A co když je to pravda? a komedií Protivný
sprostý holky. Nedosahuje svými počiny na vrchol, ale drží je vždy
v příjemném nadprůměru.
Kombinace Carreyho s tučňáky tak neskončila katastrofou, jak se
z prostého námětu i navnaďujících upoutávek mohlo zdát. Zchladit se
v horkém létě s bandou tučňáků, kteří mají srdce a schopnost
k dítěti promlouvat hravě i vážně, stojí za to. V zoo byste se nakonec
nikdy tak zábavných tučňáků nedočkali.
Pan Popper a jeho tučňáci
(Mr. Popper’s Penguins, 2011)
Režie: Mark Waters
Scénář: Sean Anders, John Morris, Jared Stern
Kamera: Florian Ballhaus
Hrají: Jim Carrey, Carla Gugino, Ophelia Lovibond, Angela
Lansbury, v českém znění Bohdan Tůma, Dana Černá, Kateřina
Hrachovcová, Hana Talpová
Délka: 95 minut
Premiéra v ČR: 23. 6. 2011
Napsat komentář