Paříž

Dnešní filmový divák od snímků, ve kterých se objevuje město Paříž, většinou očekává patetičnost, klišé a už tisíckrát viděné. Paříž, nový film Cédrica Klapsiche, se trošku odlišuje. Všechno výše jmenované se v něm sice nachází, ale množství naštěstí odpovídá obsahu (i když trošku kratší by to být mohlo).

Paříž svým povídkářským stylem připomíná filmy typu Sedadla v parteru (2006) a Paříži, miluji tě (2006). Avšak na rozdíl od nich diváka neuvede ve zmatek. Klapisch vymyslel velice jemnou strukturu. Několikero příběhů z nesrozumitelného začátku postupně proplétá v jeden jediný. Spojovníkem všech jsou sourozenci Pierre (Romain Duris) a Élise (Juliette Binoche).

Pierre je vážně nemocný tanečník z Moulin Rouge, který čeká na transplantaci nového srdce. Vztah k životu a ke smrti se snaží ujasnit pozorováním světa ze svého balkonu. Kouká na lidi na ulici, v protějších oknech i na blízkém hřbitově. Někdy si zajde do pekařství na rohu, jehož majitelka kvůli své despotické a rasistické povaze musí neustále hledat nové zaměstnance.

Élise je rozvedená a pracuje jako sociální pracovnice. Když se dozví o bratrově nemoci, ihned se k němu i s dětmi nastěhuje. Právě její děti se stanou největší Pierrovou posilou. Jediným, kdo si Élise všímá jako ženy, a ne matky a sestry, je zelinář Jean (Albert Dupontel). Oba jsou k sobě něčím přitahováni, ale oba nedokážou překonat bariéru svých bývalých vztahů.

I když erasmovský Xavier z úsměvu Romaina Durise asi nikdy nezmizí, rolí Pierra opět dokazuje, že umí být dramatickým hercem. Sledovat ho při mlčení a při tančení je krásné a smutné zároveň. Jednota a ladnost jeho pohybů dávají boji o život konkrétní formu. Zdá se, že všechno je předem ztraceno. Cédric Klapisch Pierrovi, a ani nám, nic neulehčuje. To, co se bude dít dál, vždy jen naznačí a nedokončí. Nechá nás vyrovnávat se s tím po svém. Klasický happy-end nikdy neukáže.

Nejzajímavějším příběhem v Paříži je osud Rolanda Verneuila (Fabrice Luchini), stárnoucího vysokoškolského profesora, který se zamiluje do půvabné studentky (tu vždycky Pierre sleduje ze svého balkonu). Na rozdíl od bratra Philippa, který svoji krizi vyřešil mladou manželkou a dítětem, nemá nic. Umí jen přednášet o Paříži a skrývat svou lásku za oplzlé Baudelairovy verše. Fabrice Luchini dokonale zosobnil romantického hrdinu a smutného komika, s nímž si chvíli pohrajeme a poté jej necháme ztraceného ve velkém městě.

Film Paříž jakoby mimochodem podporuje teorii, že současní francouzští filmoví tvůrci usilují o to, aby Francie znovu získala jednotnost, a to se všemi přistěhovalci. Klapisch tak učinil nenásilně za pomoci muslimské pomocnice v pekařství a kamerunského uprchlíka cestujícím za svým bratrem. Oba nejsou zbytečnými ani doplňkovými hrdiny. I oni jsou vpleteni do struktury. Představují jedinou normální a upřímnou lásku, která není zatížena časem a předsudky.

Paříž lze nazvat filmem romantickým (v pravém slova smyslu). Melancholická hudba, časté pohledy na postavy zezadu (jako na obrazech Caspara Davida Fridricha), důraz na jedince, snivá kamera, nemluvní hrdinové, nedokončené vyprávění, oči Juliette Binoche, neštěstí, smrt. Klapisch prostřednictvím své Paříže rozjímá nad životem. Nejde o zběsilou, klipovitou jízdu, ale o tiché vyznání, klidnou procházku po nábřeží Seiny, která nás ale může unavit tak, že si budeme potřebovat pospat na nejbližší lavičce.

{youtube}cGBsx7nNiss{/youtube}

Paříž – Francie, 2008
Režie: Cédric Klapisch
Scénář: Cédric Klapisch
Kamera: Christophe Beaucarne
Hudba: Robert Burke, Lo?c Dury
Střih: Francine Sandberg
Hrají: Juliette Binoche, Romain Duris, Albert Dupontel, Karin Viard, Audrey Marnay
Délka: 130 minut
Premiéra: 31. 7. 2008