Některé filmy s vizemi budoucnosti se snaží apelovat na určitou stránku dnešního lidského vnímání světa, jiné zase obrací pozornost od světa na lidi samotné a jiné zase útočí na osobu každého jednotlivého diváka a žádají na něm odpověď na otázku – uděláš s tím něco? Není mnoho takových snímků, kterým by se právě to třetí jmenované povedlo tak, jako to dokázali Potomci lidí.
Míří dnešní svět do záhuby, nebo směřuje k blahobytu? Kam chceme, aby to lidská civilizace dotáhla? Chce se nám vůbec přemýšlet v intencích celého lidstva? Každý to zřejmě vidí jinak a není snad správné odpovědi. Nicméně co do kinematografie jakožto součásti kultury, zrcadla filozofie doby, jsme si v uplynulých letech snad dostatečně odbyli filmy tematizující dopady hromadné, na celou planetu i lidstvo, všechny ty Drtivé dopady, Dny poté a jiné jim podobné spektákly. Vedle této hromadné vlny neodmyslitelně spojené s přelomem tisíciletí se taktéž převalila lavina filmů zobrazujících dopad apokalypsy na jednoho nebo okruh hrdinů, nicméně od diváka stále příliš distancovaného, než aby se namísto sledování motivace hrdinů zamýšlel sám nad sebou a vžil se do postavy na plátně. Spolu s Potomky lidí ale přichází něco nového, kombinace obou předchozích tvořící nový prvek apokalyptického subžánru.
Hned v samotném úvodu snímku jsme konfrontováni se světem bez dětí, bez budoucnosti. Ale tvůrci se neuchylují k vysvětlování, jenom se přes tuto zdánlivě složitou situaci přenáší pomocí obrazu Londýna paralyzovaného televizní zprávou o smrti nejmladšího žijícího člověka, posledního narozeného před osmnáctiletou neplodností celého lidstva. Obecným smutkem prochází až lhostejný Theo (Clive Owen) cestou do práce. Jenomže tady se neztrácí čas úvahami, ani zdlouhavými rozhovory, prostě mu za zadkem bouchne bomba, přímo uprostřed rušného velkoměsta. Už to je ukazatelem cesty, jíž se autoři při naraci filmu vydali. Celý snímek je totiž koncipován jako jedno obrovské narušování jistot. Samotné časové zakotvení do roku 2027 ještě více napomáhá divákům, aby jim obraz světa této nedaleké budoucnosti připadal familiérní, velmi dobře známý, ba až by očekávali, že takto nějak to bude v té době vypadat. To ovšem platí pouze do té doby, než se z této jistoty stane jedna velká kůlnička na dříví. Děj skáče ze situace do situace tak, aby nejdřív poukázal na jeden fakt a vystavěl na něm určitou situaci. Ta však nutně míří k tomu, aby se všechny pravdy ohledně oné jistoty otočily o sto osmdesát stupňů a staly se z nich nebezpečné bestie. Ne, tady nejde o dějový zvrat, jde o filmový postup. Je to honička z jedné nepohody do druhé, ještě horší, vystavěná na svažující se linii, která společně se světem, spějícím k pomalé přirozené smrti stářím, míří smrtelným tempem shora dolů. Výchozím bodem pak je onen zpočátku zdánlivě bezpečný a hlavně civilizovaný Londýn, hned zkraje narušený bombovým útokem, a cesta pokračuje
přes pochmurné části města, nádraží s klecemi oddělujícími uprchlíky od "normálních" lidí, až na nikým nehájené silnice, kde se z normální cesty autem stává boj o život, drsný venkov prakticky bez zákonů, který hrdiny zdánlivě vřele vítá a chrání, ale následně ukazuje drápy a vychází najevo jiný důvod tohoto ochranářství, a nakonec do uprchlického tábora, který si nezadá s židovskými ghetty druhé světové války. Jestli na začátku stál obraz blízké budoucnosti dnešního světa, pak na konci stojí obraz možného zániku světa v anarchii. Paradoxní na tom celém je, že nikoliv životní nutnost žene Thea jakožto hybatele děje čím dál níž, ale jeho vůle, vůle člověka, jehož počáteční chladná lhostejnost mění svou podobu v odhodlanost.
Tento postup pak dále ovlivňuje celé zpracování filmu. Autoři cíleně používají dlouhé záběry bez zběsilých střihů, aby onu proměnu ukázali plynuleji. Nevšimnete si jediného trikového efektu, ba naopak, budete mít pocit, a nejen díky neustále neoholené bradě chudáka Thea, že jde o polosyrový filmový steak. A barevná škála zde také není moc pestrá – snaha vybudovat pomocí obrazu onu těsně preapokalyptickou vizi lidské společnosti je jasným cílem. Pomiňme ale vizuální stránku filmu, které lze jen těžko něco vytknout a více méně také sleduje onen výše popsaný filmový princip narušování. V souladu s tímto filmařským plánem nejsou vystavěny jenom jednotlivé situace, postavy a jejich vývoj, ale především celkový divácký vhled do děje. Je zde totiž rozšlapána i ona základní premisa světa bez budoucnosti, bez dětského křiku. Každý se snaží o své osobní přežití v situaci, kdy se z bojové vřavy, tříštících se budov, svištících kulek a krvavých cárů všude kolem vynoří právě to, co celému světu chybí. Ale pan režisér Cuarón nezjihne ani v tento moment a pouze jej lišácky využije, aby příběh
dokopl do poslední dějově významové roviny onoho boje za zdánlivé nic, boje za to, co zatím ještě nevnímáme, ale možná v roce 2027 vnímat budeme. Konec samotný staví v souladu s celým filmem předešlé události do opozice vůči jejich vyznění. A není přece hlavním cílem pesimistických předpovědí vyvést z rovnováhy, narušit suverenitu a ukázat křehkost zdánlivých záruk? Ovšem zde si filmaři už dovolili pro odlehčení divákovy duše střípek naděje, naštěstí.
Více obraz než film, nutkání v hlavách diváků a nezapomenutelný koncert promyšlených filmařských tahů dává snímku Potomci lidí tu pravou sílu, aby divákům vnuknul jakési vidění možné neblahé budoucnosti a tím i efektivně reflektoval současný stav věcí, a to bez jakýchkoliv jasně určených hledisek, ta ať si najde každý sám v sobě.
.:Zhlédněte flashový trailer:.
Scénář: P. D. James (předloha), Alfonso Cuarón (scénář)
Režie: Alfonso Cuarón
Hudba: John Tavener
Hrají: Clive Owen, Michael Caine, Julianne Moore, Chiwetel Ejiofor, Charlie Hunnam
Premiéra: 9. 11. 2006
Napsat komentář