Zdeněk Troška se po výletu do Afriky s knihou od Miloslava Švandrlíka
vrátil k pohádkovému vyprávění, do nějž se ponořil už na úsvit své
režijní kariéry a které se mu stalo osudným v podobě dvoudílných
sérií Z pekla štěstí a Princezna ze mlejna. Před dvěma roky přišel
s Nejkrásnější hádankou, ale kořeny problému jsou hlubší, než si on
sám dovede představit. Čertova nevěsta je toho důkazem. Je česká pohádka
mrtvá, nebo čeká na svého vykupitele?
Na Čertově nevěstě se musí ocenit, že vypadá dobře, triky jsou
vkusně a umírněně vkomponovány v zájmu vyprávění, film netrpí
syndromem televizní obrazovky a šikovně pracuje s kamerou od Davida
Ployhara.
České pohádky se ocitly
v nezávidění hodné situaci. Svoji současnou sílu čerpají především
z nostalgie, protože diváci si na nich vypěstovali návyk vzhledem
k legendárním dílům z padesátých let, které formovaly a dodnes
formují, jak na pohádky pohlížíme a co od nich očekáváme. Vžily se
proto archetypy a formy, které se dodržují s přehnanou pečlivostí a
závislostí, a přitom způsobují, že tento svébytný žánr stagnuje a
v mnoha ohledech degeneruje. Stále se totiž snaží hovořit starou řečí,
ale ta je překonaná a nelze v ní pokračovat. Jako by se tvůrci nových
nápadů a postupů báli, protože by je diváci nepřijali. Jenomže když
budeme naslouchat hlasu lidu (návštěvnost, komentáře), zjistíme, že ani
současný model příliš netáhne. Česká televize se snaží s výraznou
pravidelností a mnohočetností plodit nové kousky, ale i vánoční kapr má
větší šanci na přežití. Sem tam se nějaká zatoulá do kina, ale
jediná, která dokázala přijít s něčím nevšedním, funkčním a
zábavným, byl Anděl Páně Jiřího Stracha. Zdeněk Troška má na svém
kontě taky řadu pohádek, ale volí, jak sám přiznává, styl hezké
poetické milosti. A to už nebere ani novou generaci, ani milovníky Princezny
se zlatou hvězdou.
Neplodnost je zrádná věc už i v pohádkách. To se totiž
nepoštěstilo královi a královně mít dítě, a to i přesto, že se
královna usilovně modlí ke svaté Kryšpíně. Vyhledá je vyslanec pekla,
který jim nabídne smlouvu, díky které by mohli dítě získat. Král sice
stojí o mužského potomka, ale královna by chtěla dceru. Je tu ovšem
háček, který souvisí s osmnáctými narozeninami. Přestože král kvůli
tomu už nechce čerta ani vidět, jeho choť čertovu nabídku příjme. Po
osmnácti letech si peklo žádá splnění své části dohody, ale Štěpán,
který sličnou Štěpánku opatruje od útlého dětství, se pouští do boje,
aby princeznu zachránil.
Tvorbu Zdeňka Trošky nemají rádi
kritici, zato diváci s nadšením vítali další díly Kameňáků. Doktor od
jezera hrochů představoval bod, v němž příliš nezaujal ani početné
publikum (pravda, někteří nemainstreamoví autoři by za takovou
návštěvnost zabíjeli) a představoval filmové zlo ve všech ohledech. Není
potom divu, že po skončení Čertovy nevěsty převládá výrazně lepší
nálada z toho důvodu, že se po tvůrčí stránce už vůbec nic nečekalo a
bylo záhodno se připravit na to nejhorší. A film minimálně splňuje
jisté technické standardy a neřadí se mezi úplně nepovedené počiny. Do
doby, než se začne blíže rozebírat jeho stavba a vývoj příběhu.
Do omrzení se opakuje téma čertů, hloupého Honzy, strašidelného mlýnu
a tří úkolů, ale kdo má tyto propriety rád, užije si. Jsou jen důkazem
toho, jak se pohádka nedokáže vymanit ze zažité představy o své podobě.
Troška to korunuje tím, že Čertova nevěsta je pouze kastrovanou verzí
původního příběhu Boženy Němcové, který je o dost strašidelnější,
morbidnější a krvavější. Zcela očividně to není látka pro Trošku, ale
výsledný film skvěle zapadá do jeho dlouhé série nekonfliktních pohádek.
Zbytečně dlouho však hlavní děj předznamenává úvod o strastech krále
a královny, kteří nemohou mít potomka, což zavdává až příliš mnoho
příležitostí na ptákoviny (rozuměj vtipy o ptácích a jak se dělají
děti), aby na ústřední plnění úkolu zbylo málo času, tyto úkoly byly
splněny za podezřelých okolností a navíc se zamotávaly tím, jak se
uzavírají hned dvě dohody. Prekérní situaci tak nezachrání ani František
Němec jako pekelný knížepán, který převyšuje oba hlavní představitele
(Václav Šanda, Eva Josefíková), kteří se až příliš spoléhají na
karikaturní ztvárnění – na pohled hloupý a sedlácký Štěpán a pouze
krásná a neposlušná Štěpánka.
Pravou tvář filmu záludně
kamufluje technická stránka včetně zvláštních efektů, kterými Troška
neopovrhuje. Vždyť nám už na přelomu tisíciletí nabídl plně
digitálního draka ve snímku Z pekla štěstí. Na Čertově nevěstě se
musí ocenit, že vypadá dobře, triky jsou vkusně a umírněně vkomponovány
v zájmu vyprávění, film netrpí syndromem televizní obrazovky a šikovně
pracuje s kamerou od Davida Ployhara. Nepočítám-li základní kiks ve
smyslu: vládce pořádá hon na kance, ale je očividné, že honci jedou
úplně jiným lesem, než běží kanec. Na pohled je Čertova nevěsta
skutečně líbivá a pár zámeckých scén obřadu vynikne. Napomáhá tomu
i pozoruhodná hudba Miloše Krkošky, který se nebojí pracovat se zvuky, aby
dodal scéně říz, a umí vytvořit zapamatovatelné ústřední melodie,
kterým na kráse ubírá jenom přílišná opakovanost, čímž si ke konci
vyslouží nálepku otravné. Bohužel vám tak Čertova nevěsta neučaruje,
ale naštěstí vás ani neuřkne.
Čertova nevěsta (ČR,
2011)
Režie: Zdeněk Troška
Scénář: Zdeněk Troška, Marek Kališ
Kamera: David Ployhar
Hrají: Sabina Laurinová, David Suchařípa, František
Němec, Eva Josefíková, Václav Šanda
Délka: 101 minut
Premiéra v ČR: 28. 4. 2011
Napsat komentář