Filmový dokument jako rodinná tradice

Rozhovor s mladou českou filmařkou Adélou Sirotkovou (*1980), dcerou
dokumentaristky Aleny Činčerové a vnučkou režiséra Radúze Činčery,
autora legendárního Kinoautomatu. Nadějnou scenáristku a režisérku
„prostě baví dělat filmy“ a o své dojmy ze světa za kamerou se ráda
podělila se čtenáři Nekultury.

Kdy a proč ses rozhodla věnovat dokumentární
tvorbě?

Vyrostla jsem ve filmařské rodině a ať chcete, nebo nechcete, toto
prostředí vás ovlivňuje a formuje. Navíc maminka i dědeček jsou dokonce
dokumentaristé. Prožila jsem si období, kdy jsem zarytě tvrdila, že já
tedy nikdy u filmu pracovat nebudu! Možná i proto jsem šla na střední
výtvarnou školu. Ale filmaři jsou skoro jako lidé od cirkusu a ve většině
případů tomu prostě neuniknete. To se stalo i mně, ale dnes jsem za to
moc ráda.

A přinesl ti tvůj „filmařský původ“ jako začínající
režisérce více dobrého nebo zlého?

To je složité… Když nesete jméno slavnějšího předka, má to
své výhody i nevýhody. Já jsem ráda, že nemám příjmení své maminky,
ale tatínka. Když mě lidé nevidí – jsme si s mámou fyzicky
podobné – ze začátku si mne s ní nespojí. Ne že bych na ni nebo na
dědečka nebyla hrdá, právě naopak, ale prostě jsem si chtěla prorazit
svou cestu. Lidé totiž umí být občas trochu jízliví a komentáře typu
„to ti zařídila máma“ jsou strašně nespravedlivé a zabolí. Toho jsem
i díky odlišnému jménu naštěstí ušetřena. I když vždycky se
nějaký trouba najde… Ale dobrého mi to přineslo mnoho. Když nepočítám
zájem rodiny o filmy a mou tvorbu, tak především v mamince mám
nejvěrnějšího diváka. Ale i kritika. Je úžasné, když máte někoho,
s kým si můžete o „práci“ neustále povídat, radit se, prostě tím
žít. Dnes bych nesměle řekla, že i já jsem jejím rádcem a kritikem.
Někdy se u nás doma odehrávají obchody s nápady. To spočívá v tom,
že já něco vymyslím do filmu jí a na oplátku zase ona mně. Je to velká
legrace, ale samozřejmě i tvrdý obchod.

Po maturitě na Střední škole reklamy jsi absolvovala magisterský
obor Interaktivní média a mediální komunikace na pražské Literární
akademii – byla tato soukromá vysoká škola tvou primární
volbou?

Po maturitě jsem nevěděla přesně, co bych chtěla dělat. Tápala
jsem. Dnes když na to vzpomínám, bylo to hrozné období. Stojíte na
křižovatce a nevíte kudy. Lidé do vás strkají a auta troubí, ale vy
nevíte. Vždycky mě fascinuje, jak lidé říkají „já bych chtěl, aby mi
bylo zase osmnáct“. Já tedy ne. Zvažovala jsem, jestli se vydat cestou
výtvarného umění – po mé střední škole by to bylo asi
nejlogičtější – nebo filmu. Nevěděla jsem. Nakonec jsem zakotvila na
Literární akademii, protože mě zlákal obor Interaktivní média. Říkala
jsem si, že třeba budu pokračovat v dědečkově dědictví. Právě on
totiž vymyslel v roce 1967 první interaktivní film na světě (Kinoautomat:
Člověk a jeho dům, pozn. PN). Nakonec jsem z této cesty zběhla
k dokumentu, ale tím, že děda byl i dokumentarista, vlastně i tak
pokračuji. Škoda, že se už na mé filmy nemůže podívat…

Co bylo tvou diplomovou prací?

Během studia jsem již natáčela dokumenty pro Českou televizi, takže
výběr média byl pro mě lehkou volbou. Natočila jsem půlhodinový film
Singles, který Česká televize také zařadila do svého vysílání. Byl to
dokument o mladých lidech, kteří preferují žít raději sami než
v partnerském svazku. Film byl dokonce později oceněn hlavní cenou na
festivalu filmů se sociální tematikou Nadotek 2008. Byla jsem moc
šťastná.

Kudy vedla cesta mladé studentky do televize?

Léta jsem asistovala své mamince na dokumentech, to byla pro mě asi
největší škola. Ona tomu s humorem říká Famu Home. Ve třetím ročníku
na LA jsem natočila dokument Berlináda, který byl oceněn na Tourfilmu ve
Varech. A to mi dodalo odvahu dělat vlastní dokumenty. Pak jsem jednoho dne
stála ve správný čas na správném místě a přišla nabídka od
dramaturgyně Aleny Müllerové na mou první 13. komnatu. A od té doby jsem
se naštěstí už nezastavila.

Podílela ses na celé řadě televizních projektů – od
publicistického magazínu Kultura.cz přes portréty ze zmíněného cyklu
13. komnata až po reportážní Cestománii. Který „žánr“ v rámci
dokumentární tvorby je ti nejbližší?

Těžko říct… Mě prostě baví dělat filmy. Každý žánr má
něco a právě v té rozmanitosti je naše práce tak krásná. Já mám asi
nejradši dokumenty o lidech. Vlastně všechny moje filmy o lidech jsou. Teď
se podílím na nádherném cyklu hodinových portrétů osobností Neobyčejné
životy, pro který jsem právě dokončila Neobyčejný život pana Luďka
Soboty. Je to nádherná „práce“. Slovo „práce“ mám schválně
v uvozovkách, protože já to jako práci neberu. Je to má největší
radost.

Máš za sebou řadu vlastních krátkých i dlouhometrážních
dokumentů – jak přicházely na svět? Byly to vymodlené děti nebo spíš
osudem seslaní plaváčci?

Dokument přichází na svět v zásadě dvěma způsoby. Buďto máte
téma a podaří se vám film prosadit jako samostatný dokument, nebo ho
natočíte v rámci nějakého cyklu. Vytvořit ten soliterní je
v současných podmínkách o něco obtížnější. A pak je tu ještě
varianta třetí, kdy jste někým osloveni. Což se mi také mnohokrát stalo.
Naposledy mě ke spolupráci na filmu Stovku má člověk jednou za život
u příležitosti stých narozenin Otakara Vávry oslovila režisérka Jitka
Němcová. Dělaly jsme ho v režisérské trojici: Jitka Němcová, Alena
Činčerová a já. Není příliš obvyklé, aby na jednom filmu spolupracovaly
tři režisérky. Nejprve jsme hledaly systém, jak na to vůbec jít, jak nás
vzájemně propojit, ale myslím, že se nám film moc povedl. A už se
těším, co dalšího společně natočíme. Máme velké plány…

V posledních letech se u nás těší zájmu široké veřejnosti
zejména tzv. časosběrný dokument – láká tě tato dokumentaristická
disciplína?

Časosběrný dokument je zajímavá disciplína. Sama jsem sledovala
půl roku Pavla Nového v době, kdy ochrnul. Jeho příběh začíná
v momentě, kdy byl ještě na vozíku, a končí tím, jak odejde
z rehabilitačního centra v Kladrubech po svých. Později jsem se
dozvěděla, že vlastně i pro Pavla Nového to byla motivace tvrdě dřít a
rehabilitovat. Také lékaři potvrdili, že přítomnost kamery i slib, že
odejde z léčebny po svých, který dal Pavel Nový sobě i nám, ho hnaly
kupředu. Před pár lety jsem natočila film o malé nevidomé holčičce
Stázce, která statečně zápolí se svým nelehkým osudem. Dokonce se
věnuje horolezectví. Určitě ji chci pozorovat dál. Uvidíme, co
zajímavého nasbíráme do chvíle, než bude slavit třeba osmnácté
narozeniny.

Máš mezi současnými dokumentaristy nějakého oblíbence nebo
dokonce vzor?

Oblíbence a vzor mám samozřejmě v režisérce Aleně Činčerové,
své mamince. Ale milovala jsem taky dokumenty Pavla Jandourka. Mluvím
v minulém čase, protože on se nyní věnuje především hrané tvorbě. Za
jeden z nejlepších dokumentů, co znám, považuji film Mlha o Divadle Na
zábradlí z roku 1967, který natočil můj děda Radúz Činčera. A film,
který obdivuji snad ze všech nejvíc a který mě poznamenal absolutně
navždy, je Praha, neklidné srdce Evropy od režisérky Věry
Chytilové.

Jaký je tvůj vztah coby režisérky i běžné divačky
k hranému filmu?

Jak jsem již řekla, miluji film. Takže navštěvuji často kina,
koukám na televizi, na DVD. Hraný film mám samozřejmě moc ráda, mám své
režisérské oblíbence a jejich filmy se snažím nikdy nevynechat. Mezi mé
oblíbence patří třeba Tony Scott nebo Alejandro González Iñárritu. A mou
srdeční záležitostí je dílo režiséra Toma Tykwera, jeho filmy znám
opravdu všechny. Před rokem jsem dokonce jela do Drážďan do kina, jen abych
mohla vidět jeho film, který tady nebyl uveden do distribuce.

Který druh umění je ti vedle filmu nejbližší
a čím?

Mám velmi kladný vztah k hudbě. Vlastně ji poslouchám neustále.
I ve sprše. Mám tu výhodu, že mi nevadí více vjemů najednou, takže
poslouchám hudbu, i když třeba píši scénář. Bez ní bych asi
nedokázala žít. Jsem ráda, že se mi tuto vášeň podařilo přenést i do
svých filmů. Dělám si sama hudební režii a lidé mi často hudbu
pochválí. Z toho mám radost, film je spojením všech složek dohromady, a
je bezva, když se takhle vzájemně doplňují. Mimochodem, teď když toto
píši, poslouchám CD od Honzy Muchowa.

V roce 2009 ses ocitla na festivalu Nadotek v roli porotkyně,
letos jsi soutěžila se svým dokumentem Cesta zpět po spálených mostech
v Plzni – jak vůbec vnímáš samotný problematický akt hodnocení a
vzájemného srovnávání filmových děl, ať už dokumentárních nebo
hraných?

Moc jsem si užívala práci v porotě, ale cítila jsem i velkou
zodpovědnost. Bylo úžasné a inspirující, vidět tolik filmů pohromadě a
během promítání si zapisovat postřehy. A bylo to velice přínosné i pro
mě jako autorku. Pořídila jsem si tehdy malý notýsek a zapisuji si do něj
dodnes. Je zajímavé a vzácné, když se stane, že z množství filmů jeden
tak zazáří, že víte: to je on! Na festivalu Nadotek se právě tohle stalo,
tam jsme se všichni porotci jednohlasně shodli. Když sama soutěžím, beru
to jako loterii osudu. Filmová tvorba není fyzikální veličina, kterou lze
přesně změřit. Ty filmy vybírají a hodnotí lidé. A ti mají vlastní
názor, někomu se líbí to, někomu zase ono. A tak to má být, jinak by to
přece byla strašná nuda.

Na čem v současné době pracuješ?

Právě začínám připravovat hodinový soliterní dokument
s pracovním názvem Andělská hra. Bude o životním příběhu paní
Andělové, která jako malá holčička ležela v Motole na onkologii s tou
nejtěžší diagnózou. Sama, opuštěná a vystrašená ze smrti. Ve své
fantazii začala utíkat na vysněnou planetu, kterou dnes jako dospělá
předává malým nemocným dětem. Film by se měl vysílat letos
kolem Vánoc.

Chystáš se letos do Varů nebo na LFŠ? Jaké jiné filmové
události bychom mohli najít ve tvém diáři?

Letos se do Varů určitě chystám, bude se tam promítat náš
zmiňovaný film Stovku má člověk jednou za život. Tak se moc těším.
Jinak je teď v mém diáři příprava dokumentu Andělská hra. A v říjnu
letím do Brazílie, kde budeme hrát Kinoautomat. My jsme s maminkou tento
první interaktivní film na světě, který natočil můj dědeček, oživily a
vrátily na plátno a jeviště. Jak v Praze ve Světozoru, tak
i ve světě.