Nedělní odpoledne bývají poklidná, lidé se vnitřně připravují na
pracovní týden a odpočívají po společenském víkendu. V takovém
mrazivém klidu probíhala i první únorová neděle. Ovšem jen do okamžiku,
než jsme usedli ke stolku v sále holešovického prostoru La Fabrika. Potom
se začaly dít věci.
Na stránkách kulturního prostoru La
Fabrika se psalo cosi o houslích, doprovodném vokálu a beat-boxu.
Dobrá. Člověk si představí progresivnější cimbál nebo cikánské
melodie v moderním hábitu. To, co se strhlo na jevišti, však byla hudba per
excellence, hudba živá jako organismus, hudba překvapivá v každé minutě,
hudba vážná, jazzová, elektronická, hudba funková, rocková, moravská
lidová, hudba improvizovaná, ale i dokonale sladěná. Dialog hlasů a
nástrojů, kde hlas byl nástrojem a nástroj zněl jako hlas. Hlava se vám
ocitla kdesi na vesmírné dráze, kde je možné cokoli, aniž by však došlo
ke ztrátě harmonie.
Na pódiu se spolu sešli Petr Wajsar, muž, který „má místo mozku
počítač a místo počítače mozek“, skladatel, multiinstrumentalista
(klavír, kytara, zpěv) a hlava celého projektu; Epoque Kvartet, vynikající
smyčcové kvarteto hrající společně od roku 1999, jehož repertoár je
široký jako moře, a konečně charismatická zpěvačka (a herečka) Gabriela
Vermelho, žena, kterou baví si hrát a která předvedla – ano – že ona
je hudbou a hudba je jí, ať šlo o onomatopoické autorské songy, houslový
recitál (Gabriela hraje na kvinton, což jsou pětistrunné housle) či
baladickou dojemnost. EWaVe (slovo vzniklé spojením iniciál Epoque Trio,
Wajsar a Vermelho) nakazili sál radostí a hravostí, lidé pili čaj, smáli
se a křičeli „bravo!“.
Koncert byl neobyčejně pestrý. Začátek patřil samotnému Kvartetu,
který parafrázoval klasické náměty (Chopin, Corea apod.), ale zahrál
i autorské skladby, neméně dobré, ne-li lepší. Jejich smyčce zněly jako
housle, jako kytary, vokály, bubny i dechy, byly krotké, mírné, dojemné a
hned zase splašené, jásavé, hrozivé, temné; povídaly si spolu, hádaly se
i plynuly ve vyváženém propojení. Mozek Wajsar mačkal knoflíky a
přidával ozvěny, hlesy, zvuky, basy, tóny; osvědčil se jako beat boxer
i moderátor večera (příklad jeho přirozené uvolněnosti: během koncertu
si v nekuřáckém prostoru s omluvou zapálil cigaretu, protože „ty
stolečky mu připomněly kavárenskou atmosféru“).
To, co se strhlo na
jevišti, však byla hudba per excellence, hudba živá jako organismus, hudba
překvapivá v každé minutě, hudba vážná, jazzová, elektronická, hudba
funková, rocková, moravská lidová, hudba improvizovaná, ale i dokonale
sladěná. Dialog hlasů a nástrojů, kde hlas byl nástrojem a nástroj zněl
jako hlas.
Pak na pódium vstoupila Gabriela. Nejdříve ukázala, že umí zpívat.
Její hlas je čistý a vyvolává pocit – jedno jaký, rozhodně se budete
chvět. U banality dokonalého hlasu ale nezůstala. Měla možnost předvést,
že umí být zpěvačkou jazzovou i operní, hlasovou experimentátorkou,
punkerkou, drzou trhovkyní, femme fatale, zvířetem, komikem, vypravěčem.
Jakkoli extrovertní bylo její podání – kvíkala, skřekala, houkala,
foukala, svým hlasem se dotkla něčeho živého ve vás – její
„děkuji“ bylo pokaždé stejně decentní a skromné.
Na koncepci koncertu mě snad zarazil jen zpěvaččin sólový výstup –
tedy ona a kvinton. Zazdálo se mi necudné, že je takto vyvyšována. Její
podání moravských balad bylo samozřejmě invenční jako celý koncert, ale
i s ostatními členy souboru měla šanci předvést, jak se dokáže
odvázat, jak otevřená je vůči hudbě, vůči sobě, vůči posluchačům.
Jenže on to byl záměr – každou první neděli v měsíci v La Fabrice
probíhá pořad Jazz Au Feminin, věnovaný právě ženským interpretkám.
Proto aplaus bez jediného zaváhání – vystoupení hravě zdolalo vrchol
současné české progresivní jazzové scény.
Na závěr snad jen informace – další koncert tohoto inovativního a
vtipného uskupení se koná 10. února v jejich domovském Blues Sklepu. Kdo
si tuto šanci nechá z jakéhokoli důvodu ujít, ať vyrazí 3. července na
Střekov. Nebo si koupí CD, které by mělo vyjít v červnu. Joj!
Napsat komentář