Na Staroměstském náměstí v Praze bývá nabito. Ve všední dny
turisty, po významném sportovním utkání fanoušky, v důležitý moment
dějin aktivními občany. Bývají však i dny, kdy dav tvoří lidé
z ulice, z kanceláří, ze školních tříd. 17. září 2009 přitáhl
pozornost několika tisíc lidí srbský hudebník a skladatel Goran Bregović
se svým Svatebním a pohřebním orchestrem.
Koncert Gorana Bregoviće byl prvním projektem, na kterém se po válce
společně podílela velvyslanectví Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie
a Srbska. Koncert měl vyjádřit poděkování obyvatel bývalé Jugoslávie za
to, že je Česká republika přijala a umožnila jim třeba prožít
kvalitnější život. Pozvat do Prahy právě Bregoviće napadlo členy
občanského sdružení Lastavica, které usiluje o vylepšení každodenního
života lidí z bývalé Jugoslávie. Dle vlastních slov „Lastavica letí,
aby spojovala jiné kultury a lidi, a zdrží se trochu déle tam, kde je
potřeba pomoc“. Vstup na koncert byl zdarma. 
Vyprázdněné domy okolo Staroměstského náměstí tvořily důstojnou,
pevnou a tichou hradbu zvuku vášnivé hudby. Člověk si mohl představovat,
jak asi zní ozvěna několikačlenného balkánského orchestru v prázdných
(gotických) síních. Inspirativní imaginaci nabízela i představa pohledu
na hudbou spjatý dav z ptačí perspektivy. Nohama na zemi však
bylo hůř.
Kde bylo vidět, nedalo se dýchat ani hnout. Volili jsme proto místo méně
vizuálně atraktivní (přímo za jakýmsi stanem), leč pohybu příznivé.
Okolo nás to hýřilo barvami, národnostmi, rozličný byl i věk
posluchačů. Taková příjemně promísená multižánrová skupinka.
Multižánr ovládl i pódium. Mistr
se svým bandem publikum rozplakal i roztančil. Zazněly skladby z filmů
Emira Kusturici (samozřejmá Černá kočka, bílý kocour, teskná Arizona
Dream) i z nového alba Gorana Bregoviće Alkohol. Přiléhavě: láhev vína
přiklonilo k ústům nemálo příznivců živelného vystoupení. Ale jen
tak, aby nožky rychleji poskakovaly. Žádná agrese, pouze radost. Nebo žal.
Bregovićův band se otřel o r´n´b, zavlnil se arabskými rytmy, zaduněl
balkánskou silou, ukonejšil východní tklivostí (housle!). Museli jsme
konstatovat kompletní sehranost hlasů a nástrojů (dvě vokalistky nás
unesly za hranici harmonie, jejich hlasy v podivuhodném splynutí mocně
zavibrovaly ušními spirálami).
Různé byly také jazyky, kterými se na pódiu hovořilo. Mimo jiné
slovanská angličtina či neobratná čeština. Výbušné heslo „na zteč“
se stalo vrcholem interaktivní propojenosti hudebníků s posluchači. Stalo
se i vrcholem tanečního reje, divokého, radostného. Dnes již klasická
skladba Kalašnikov v závěru rozdováděla masu na maximum. Nádhera.
Napsat komentář