Tak už vím, jak to je s tou lví modlitbou. Nejde o to, že by to byl lev, kdo se modlí, nebo že by se někdo modlil jako lev, ba dokonce lev není ani předmětem té modlitby. Ta modlitba totiž ve Lvu probíhá. V Táboře existuje jedna hospoda, která se jmenuje U Zlatého lva. A vždycky, když tam přišli Please The Trees po zkoušce na pivo, tak už bylo relativně pozdě a většina hostů ležela hlavama na stole. Tak takhle vypadá pravá "Lví modlitba". Já sám jsem se tam taky už párkrát modlil, takže můžu potvrdit, že tahle víra vás určitě nespasí.
Když jsem ve středu vyrážel na křest Lion Prayeru, tak jsem si v tramvaji trochu rekapituloval. Some Other Place jsem pořádně slyšel naživo minimálně dvakrát, Selfbrushe jednou a novou desku Please The Trees tak čtyřicetpětkrát. Jímala mě zvědavost, nakolik se na desce podepsala producentská spolupráce Amáka ze Sunshine a jestli se koncert vydaří.
Ochranka před vstupem byla mimořádně nevrlá. Jeden securiteman dokonce procedil mezi zuby: „Ty vole Please The Trees, co to je.“ No, ale nechme být ty nebohé, svaly překypující jelimany, jejichž playlist do posilovny bych nepoužil ani na rozdělání táborového ohně, protože prostě nemá jiskru. Jako hosté byli pozváni táborští instrumentální postrockeři C. Když začali hrát, tak se parket začal pomalu plnit. Nevím, čím to bylo, ale vepředu byly řady celkem řídké a vzadu se lidé mačkali. Setkal jsem se s názorem, že jejich hudba je bez zpěvu „tak nějak neosobní“. Což mi tedy vůbec nepřipadá, naopak, když si představím, že by měli vokál, tak by se mi určitě odcizili. Jejich vystoupení nemělo chybu. Vždycky jsem obdivoval dramaturgii jejich skladeb, přesnost hraní a schopnost mě svými kompozicemi unést a pak se mnou dle libosti vláčet. Když se na pódiu objevili Please The Trees, tak bylo hlediště dost narvané – někteří se tam ani nevešli, a tak čekali v předsálí. Za docela krátkou dobu své existence na sebe Please The Trees dokázali strhnout velkou pozornost. Již předtím odehráli pár koncertů včetně letních festivalů a také vystoupili v Jihlavě na festivalu dokumentárních filmů, ale z největší části je zájem podle mě spojený s popularitou Václava Havelky jako Selfbrushe a tajemstvím obestřené kapely z jižních Čech provázené pověstmi léčitelů a snivců.
To, co jsem nečekal a co mě příjemně překvapilo, byla přítomnost opravdového smyčcového kvarteta, čímž odpadly mé černější úvahy z tramvaje. Havelka měl na sobě bílou košili, malou vestičku a kovbojský pásek a choval se tak trochu pomateně. Vrážel do mikrofonu, groteskně se pohyboval, mračil se a manýristicky házel patkou. Jeho choreografie působila legračně, i když to tak zřejmě být nemělo. Možná to bylo tím, že jsem koncert sledoval ze strany. Docela mi chyběla ta statická kapela z klipu I Am Afraid Of You. V těch rozšafnějších skladbách, myslím, že to zrovna bylo v Ready To Shout, Havelka vcítěný do hudby křečovitě zápasil se šňůrou od kytary, aby nakonec mohl namířit krk proti kombu a vytvořil vazbu. Ale jako by to bylo málo nahlas, nebo to mělo málo zubů. Václav Havelka se z poklidného pokorného písničkáře změnil v Iggyho Popa po ránu. O co sympatičtější by bylo sepraný tričko a klasický shoegaze než glam indie rockové efekty.
Nicméně po hudební stránce se koncert velmi povedl. A i když po sobě členové kapely občas pomrkávali, aby se ujistili, tak se zdá, že všechno proběhlo, jak mělo. Havelkův krásně zabarvený hlas je bezprostřední i z desky, natož naživo a celá kapela, navíc posílená živým smyčcovým kvartetem, zněla stejně vyváženě jako na nahrávce. Až půjdu na koncert příště, a to já půjdu rád, stoupnu si nejspíš doprostřed. Doprostřed Rudolfina. Protože Please The Trees budou hrát právě tam.
Foto: Vojtěch Kolář
Související články
Galerie{gallery}nekultura07/hudba/ptt{/gallery}
Napsat komentář