Američtí Telefon Tel Aviv jsou jednou z těch kapel, které je radno
poslouchat sám. Žádná snadná kulisa. Jejich čtvrteční vystoupení
v Roxy bylo napínavé; původně zrušený koncert v rámci turné
„Immolate Yourself“ nakonec zaduněl. Veselé to nebylo, zato hodně
o hloubkách.
Start (prý) v 19.00. Zkušeně sestupuji asi v 19.28. Ještě téměř
ani noha. Uklidím se s časopisem za světlem. 20.08 se rozhlížím: okolí
je normální, několik mužů s pleší, ženy elegantní, mladík má
děravý svetr. 20.28 dočítám časopis. 20.38 jsem nervózní jako před
zkouškou. 20.48 už nikdy nechci na koncert jít sám.
Nástup ústředních dvou postav asi v devět. Alfredo Nogueira schovaný
za vlasy, soustředěný, introvertní, sám sobě chvílemi podléhající.
A Joshua Eustis, muž mnoha tváří, tentokrát v sáčku a s výstřihem,
s pomádou ve vlasech – a vysokým vokálem. Na pódiu jen oni dva a stůl
s elektronickými hračkami – to dodává celému jejich vystoupení
slavnostní nádech, jako by sloužili postmoderní mši; jako by seslali na
zemi hudební milost.
Telefon zabrnká na tětivy ve vás, Joshuův goreovský eko-vokál je
tklivý, ale neruší. Jeho hloubky vibrují nitrem tak nějak přirozeně.
Lidé spíše postávají, netančí, sem tam hlavou. Nevím, proč mám pocit
rozpaků.
TTA silně připomínají zvuk osmdesátkového syntetizátorového diska.
Skutečně, leč nebojme se toho slova. Elektroničtí hoši ctí poctivé
řemeslo a rozhodně nesklouzávají do popu. Jsou stále stejně minimalisticky
rozrušeni, popová může být snad jen Eustisova image, protože připomíná
Gahana (což už je pop). Popoví jsou lidé; smějí se těm konotacím –
v jednu chvíli zřetelně zaznamenávám Michala Davida. (Pokud ho Telefon Tel
Aviv znají, obdivuji se rozsáhlosti jejich hudební erudice a jejich smyslu
pro inspiraci.) A jeden mladý muž několikrát tleskl do rytmu. 
Vokál po čase táhne. Hudba TTA je hluboce emocionální, tak nějak
nervózně. Nejspíš je to dáno tím, jakým způsobem emoce předávají:
pocity, které jejich hudba vyvolává, nejsou posluchačovým vědomě
přijímaným záměrem, jsou nějak neuroticky probuzeny. Tím je telefonní
hudba mocná; ale jen chvíli.
Repetitivnost časem brzdí tuto sílu, umělecká dvojice však zůstává
vážná, naléhavě, zahloubaně, zarytě; Nogueira více než Eustis
uzavřeně. Okolozemská bezvokálová sonda mezi lidem zašumí: při „Helen
Of Troy“ už není rozeznatelné, co jsou aplaudující výkřiky a co další
zvukonátěr.
Telefoni nejsou žádná
jedlá soda. Podobně jako mozkové závity se i jejich hudba mění,
přelévá, vyvíjí.
Umí brzdit, ale umí také sejmout (salvou pobaveného smíchu poté, co
mystický vzdouvající se úvod přechází v digi disco, ve výbuch
elektrodek, v elektronický nářek). Jako by veškerá vážnost a naléhavost
končila nejjednodušším možným řešením.
Když Joshua vysloví své „thank you“, zazní jeho hlas; jeho
přirozeně (mužně) položený hlas. Tím samým hlasem pak uvede poslední
skladbu, „I´m On Fire“ od Bruce Springsteena (!). Skladbu nijak
nevybočující, možná jen o něco více sentimentálně dojemnou.
Konec. Hrálo se jen asi hodinu. Čas tak akorát na to, dostat se do
zákoutí duše a ještě včas z něho uprchnout. Možná škoda; takový
hudební trailer rozhodně nezanechá v posluchači stejný dojem, jako by ho
strhl dvouhodinový emoční atak. Telefon Tel Aviv se dotkli něčeho
uvnitř, ale povrchově, popově prchli a jedinou ozvěnou je vzpomínka na
Joshuovo trýznivé hlasové echo.
Napsat komentář