Jazz-rapová parta US3 zanedlouho rozhýbe i české publikum, a proto je na čase, aby NeKultura.cz vyzpovídala duchovního otce tohoto projektu, muzikanta a producenta Geoffa Wilkinsona.
Na svých deskách často střídáš vokalisty a rappery. Podle jakého způsobu je vybíráš, musejí splňovat nějaká kritéria?
Mám v Americe poměrně slušnou síť kontaktů, a tudíž dostatečnou zásobu materiálu. Vždycky se snažím najít někoho se zajímavou textařskou stránkou a rytmickou flow. Není jednoduché vysvětlit, co v konkrétní dobu vlastně hledám, ale obvykle to okamžitě poznám, jakmile to uslyším. Nesnažím se někomu vštěpovat, co má a nemá říct. Texty jim nepíšu, ale můžu se spolehnout, že nenapíšou nějaký hlouposti o bouchačkách a kurvách, protože to mají v hlavě srovnaný. Samozřejmě se bavíme o nějakém textovém rámci, ale jinak mají naprosto volnou ruku.
Zpočátku jsi produkoval striktně pomocí samplů, až nedávno jsi přesedlal na živé nástroje. Co tě vedlo k opuštění takto zaběhnutého modelu?
Nebavilo mě dělat pořád to samé jako před třinácti lety, a taky proto, že práce se samply je finančně i časově poměrně náročná. Spolupráce s muzikanty se mi líbí, je to daleko flexibilnější než se patlat se samply.
Mockrát se už psalo, že jste přivedli k jazzu spoustu mladých lidí díky hip hopu. Funguje tahle symbióza i obráceně?
Samozřejmě! Na naše akce chodí poměrně široký spektrum lidí, některý chtějí jen kývat hlavou do beatu, jiní se těší na jazzová sóla. Muzika je muzika a je důležitý bourat hranice na obou stranách.
V některých tracích se ostře vymezujete proti nadnárodním korporacím a zasazujete se o lepší a mírumilovnější život. Co tě tak štve na současném světě?
Dřív jsem se politicky angažoval daleko víc než dneska, to ale neznamená, že by se moje názory změnily. Pracoval jsem na kampani za nukleární odzbrojování a proti rasový diskriminaci. Vystudoval jsem obor zeměpis a moje diplomka se týkala nadnárodních korporací. Jak obírají stát tím, že přemísťují centrum svých tržeb do zemí s nejnižším daňovým stropem. Vždycky jsem věřil, že záleží jen na jednotlivcích. Největší "dáreček" světu je George Bush, nemohl jsem věřit svým očím, když byl znovu zvolen.
V roce 1990 jste vydali singl "Where Will We Be In 21st Century?". Teď už v novém miléniu jsme, takže jak to s námi vypadá?
Jsme na tom daleko hůř, než jsem si kdy mohl jen představit. Neexistuje komplexní shoda na tom, jak se pustit do problému s globálním oteplováním, a zdá se, že Amerika se chystá vnutit svoji zdeformovanou vizi křesťansko-kapitalistické společnosti zemím, které ani jedno z toho neuznávají. Největším nepřítelem člověka je on sám a je nevyšší čas se probudit.
Napsat komentář