Jubilejní desátý ročník festivalu
Colours of Ostrava neohromil, ale rozhodně ani nezklamal. Jak je zvykem,
představil žánrově hodně rozličnou skupinu umělců. Jen by mu podle nás
slušela menší orientace na world music, protože když už dramaturgie sáhne
do vzdálenějších žánrů, mívá obvykle šťastnou ruku. Festival by tím
mohl přilákat i jiné divácké spektrum a my se nemuseli neustále prodírat
lesem batikovaných triček a krámků s ručně dělanými šperky.
Festival začal ve čtvrtek (14. 7.) na rozdíl od
několika předešlých let za deště a se slabším zahajovacím programem.
Bouřky se nad Ostravou přehnaly jen na chvíli před prvním otevřením
areálu a s několika krátkými přestávkami zůstaly až do pátečního
odpoledne. Hudební přehlídku zahájil souboj dvou romských balkánských
dechovek Balkan Brass Battle. Pro někoho možná zklamání po
velkých jménech typu Michael Nyman či Jan Garbarek, kteří zahajovali
festival v předchozích letech. Klubovou scénu NYC Stage otevřela newyorská
kapela Paramount Styles v čele se Scottem McCloudem. Pokud by
vás mrzelo, že vám utekli, nevěšte hlavy a vězte, že McCloud u nás
hrává tak šestkrát do roka a ještě sem jezdí na dovolenou. Každopádně
NYC Stage působila letos příjemněji než při loňské premiéře, výzdoba
a barmani v kravatách zůstali, navíc se snížila kapacita publika, a proto
se neopakovaly tlačenice u barů a pod pódiem.
Scénu na Černé louce (letos pojmenována
podle sponzora Arcelorr Mittal, jehož oblast podnikání se podařilo utajit)
otevřela britská legenda instrumentálního hip-hopu The
Herbaliser, která je od svého vzniku spojena s londýnským
nezávislým labelem Ninja Tune. Koncert byl spíše nevýrazný, možná to
bylo způsobeno absencí zpěvačky, možná tím, že se kapela hodí víc do
klubů než na velká festivalová pódia. Zajímavější bylo navazující
vystoupení Rain Machine v NYC stage, sólového
písničkářského projektu Kypa Malonea z TV on the Radio. Podobnou osobnost
s takovým talentem u nás nevidíme často a představoval přesně důvod,
proč se do Ostravy vracet. Na stejné scéně jako The Herbaliser se od
jedenácti hodin objevila newyorská hvězda Santigold. Trochu
rozpačitě působily její k publiku směřované otázky typu: „Kolik dní
trvá tenhle festival? A dneska je už druhý den?“ Její vystoupení bylo
energické, strojově přesné a doplňovaly ji dvě vokalistky – tanečnice,
které místy mohly na někoho působit až děsivě. Na ostatních scénách si
v zahajovací den festivalu zahráli například ještě uspávající
Clannad, Public Image Ltd. či Roy
Ayers.
Pátek (15. 7.)
byl programově asi nejslabším dnem celého festivalu, i když alespoň
počasí se umoudřilo. Na velké scéně se od čtyř hodin objevuje kapela
Nightwork. Nabízí se otázka, proč pořadatelé pozvali podruhé za sebou
kapelu, která do tohoto typu festivalu úplně nezapadá, a proč na hlavní
scénu, ale odpověď dostáváme sami, když vidíme zaplněné prostranství
před Česká spořitelna stage. Totéž se opakuje v neděli, když ve
stejném čase vystupuje na stejném místě Divokej Bill, což je, přiznejme
si, ještě smutnější obrázek, a to obzvláště pro ty z nás, kteří tou
dobou nabírali síly ve stanu a neměli jak uniknout. V klubové scéně na
nás ale od šesti hodin čekalo jedno z nejpříjemnějších vystoupení.
Kvůli zlomenině žebra na poslední chvíli nahradil trumpetistu Jona Hassella
norský hráč na trubku Nils Petter Molvær, kterého
doprovodil další Nor, Jan Bang, jenž měl s pomocí
sampleru a dalších hraček původně doprovázet Hassella. Vznikla tak
fantastická kombinace plná experimentálního jazzu, který nenudil, ani když
chvílemi zpomalil až do ambientního tempa.
Na Černé louce pak v programu
pokračovala Joan As Police Woman. Program nás zlákal na
„hudbu honící vítr v lese“, Joan a její kumpáni však působili
spíše jako italské trio z osmdesátých let než „zranitelné
písničkářství“. I když jsou bezesporu všichni výborní muzikanti,
koncert nebyl ničím výjimečný a opět se projevilo, že není radno úplně
věřit festivalovému katalogu. Náš večer uzavřeli hodně dobří
Blackfield, spolupráce Stevena Wilsona z Porcupine Tree
(vloni na Colours) a Aviv Geffena, izraelské hvězdy. Místy se tam až
příliš vtíral zvuk samotných Porcupine Tree, ale osobistost se obzvlášť
Geffenovi upřít nedala. Mezi ostatními návštěvníky se proslýchalo, že
nejlepším vystoupením druhého dne byl koncert brooklynské kapely
Tortured Soul.
V sobotu (16. 7.)
bylo ideální festivalové počasí a před námi bylo několik z těch
nejzajímavějších vystoupení. Jihočeští The Pooh
zvládli svoji ostravskou premiéru ve dvě odpoledne výborně a přes
festivalové ráno nalákali do hlediště OKD Czech stage poměrně dost lidí.
O pár hodin později naprosto zaplnila prostor kolem Park stage Lisa
Hannigan. Slečna je to okouzlující, podobně jako její hudba. Od
půl desáté proti sobě organizátoři postavili dvě z větších jmen, ale
z téměř opačných pólů žánrového spektra – nu-jazzovou zpěvačku
Andreyu Trianu a japonské post-rockové introverty Mono.
Triana předvedla očekávaný výkon, kdy jistou slabost její sólové desky
vyvažoval její úžasný hlas. Každopádně kdo měl možnost ji vidět
s Bonobem, asi nám dá za pravdu, že jeho písně jsou ještě o kategorii
výš a naživo je to znát.
Mono na druhou stranu předvedli skvělý výkon. I když
se hodí spíš do uzavřených prostor, valili své zvukové stěny i pomalé
pasáže pod otevřeným nebem suverénně. Jedinou černou kapkou byl naprosto
stupidní výstup moderátorů před a po koncertu. Před ním se snažili
zburcovat dav, aby na pozdrav skandoval japonské „nashledanou“ a po něm se
jeden z nich snažil kytaristu zadržet na pódiu a dostat ho k mikrofonu.
Stačilo se jen trochu informovat o kapele, kterou uváděli, aby jim bylo
jasné, že u Mono se lidé sotva dočkají alespoň pohledu do publika. Letos
mimochodem moderátoři opět posunuli laťku, nastavenou předchozími
ročníky, ještě o kus výš (už vloni se nabízela otázka, může-li
nabýt moderování obludnějších rozměrů, a letos nám svými výkony
předvedli, že to skutečně lze), když před jinou kapelou nebyli asi minutu
schopni dát dohromady větu, která by dávala smysl, nedejbože aby si
alespoň někdy zjistili, co to vůbec moderují. V noci ještě přišli na
řadu nemastní neslaní The Horrors a po nich další
z velkých a příjemných překvapení, Anomie Belle.
Trip-hop s houslemi ze Seattlu, skvělá zpěvačka s výbornou kapelou.
Zahrála dokonce dva koncerty za sebou, jedním nahrazovala Ninjasonik, kterým
se nepodařilo nasednout včas do letadla. Colours se každoročně daří
přivézt projekty podobného typu (dříve třeba Inga Liljeström nebo
Valravn) a ani letos nezklamaly.
Neděle (17. 7.) – slunný den plný očekávání.
Pokud se někomu zastesklo po smrtících vedrech, která jsou každoročním
zvykem a nevítaným budíčkem společensky unavených ve stanovém městečku,
dočkal se právě v neděli. Kdo si naplánoval jít se podívat do Kostelní
scény na kapelu Aranis, mohl narazit na jednu z mála chyb
v organizaci. Pořadatelé otevřeli kostel o patnáct minut později, než
bylo uvedeno v programu, a dav diváků musel čekat před kostelem na
přímém slunci. Mnoho lidí to odradilo a raději si koncert nechali ujít. Ve
stejném čase na Park stage vystupovala folkrocková brněnská kapela
Květy. Po nich například zmiňovaný Divokej Bill nebo Sto
zvířat, pro nás to tedy znamenalo pauzu až do sedmi hodin, kdy jsme znovu
v rámci Indies Scope scény viděli DVA. Po osmé hodině se
na hlavní scéně objevila jedna z hlavních hvězd festivalu –
Yann Tiersen. V Ostravě představil svůj rockový projekt
Dust Lane. Jeho show byla pro české publikum nejspíše překvapením,
jelikož většina z nás má Yanna v povědomí díky jeho soundtrackům,
které jsou o mnoho klidnější než to, co předvedl na pódiu v Ostravě.
Jak řekl v rozhovoru, je pro něj nejdůležitější živé vystupování, a
dal to jasně najevo.
Od devíti hodin se na druhé straně řeky
představili legendární Swans. To, co předvedli v čele
s démonickým Girou, bylo něco neuvěřitelného a za jejich pozvání
patří Colours jednoznačně palec nahoru. Jak je u nich zvykem, velkou roli
sehrála i hlasitost a hodně lidem jejich styl seděl. Kdo je neznal, a
přesto vydržel a přivykl si na zběsilé, nevyrovnané tempo a občasné
bestiální kytary, nelitoval. Ti, pro které znamenal
Grinderman vrchol letošního festivalu, si ale raději hodinu
vystáli před pódiem, aby měli na Nicka a jeho kolegy dobrý výhled a
v půl jedenácté se dočkali. Na pódium přišel elegantní Nick Cave
v černém obleku a růžové košili, která byla perfektně sladěna
s bicími kapely. Jak Cave, tak i Warren Ellis se zjevně chtěli hlavně
bavit a energie z nich přímo sálala. Byť byl Cave hodně přátelský a
zjevně se kapele hrálo před ostravským publikem dobře, v závěru ukončil
koncert dokonce trochu předčasně. Nejpravděpodobnější příčinou byly
odcházející skupinky lidí, které zřejmě očekávaly klidné balady Bad
Seeds, a ne tuto divokou show. Srovnání počtu diváků na začátku a konci
koncertu bylo tristní. Australský zpěvák byl ale během koncertu s publikem
v neustálém kontaktu, zvuk byl výborný a všichni členové předvedli
skvělou show, jež byla důstojným zakončením desátého ročníku Colours
of Ostrava.
Související články
Napsat komentář