Control

Někdy nastávají situace, kdy není úplně jasné, jestli zpracované téma lze umístit do rubriky „Film“, nebo „Hudba“. Když filmový kritik Reflexu Tomáš Baldýnský zařadil film Once do hudební rubriky s odůvodněním, že kdyby ho měl kritizovat z filmového hlediska, tak by musel být hodně negativní, jeho kritiku vystihl samotný přesun. Hudební filmy jsou vždy dilema, protože film o hudbě láká spíš hudební fanoušky. Ale zajímá je z hudebního hlediska, nebo filmového příběhu?

Když jsem vás v minulých článcích informoval o Festivalu hudebních filmů MOFFOM, držel jsem se první varianty. Tedy, že většinu publika hudebních filmů tvoří milovníci hudby. Teď přichází do kin film o Joy Division nazvaný Control, o kterém sám režisér tvrdí, že kdyby to měl být hudební film, tak by ho nikdy nezačal točit.

Control je natočen podle knižní zpovědi Debory Curtisové, manželky hlavního hrdiny a vůdčího člena Joy Division Iana Curtise. Režisérem filmu je Anton Corbijn, slavný hudební fotograf, který se s kapelou osobně setkal v roce 1979, když se přestěhoval z Holandska do Londýna. Jeho legendární fotka Joy Division v tunelu metra obletěla celý svět.

Film prožil téměř destiletou fázi geneze a příprav, v níž bylo zahrnuto psaní scénáře, získávání práv a hledání původních exteriérů. Nejdůležitější u biografických filmů je obsazení ústřední postavy tak, aby to byl dobrý herec, jehož vzhled neodporuje skutečnosti, a zároveň nebyl moc známý. Anton oslovil začínajícího Sama Rileyho, který dle jeho slov „pořád jenom postával, kouřil a byl pohublý“. A jeho volba byla šťastná: vypadá nenuceně, nepůsobí jako imitátor a na pódiu se chová přirozeně. Určitě mu pomohlo i to, že v civilním životě zpívá v kapele 10 000 Things.

Film postihl všechny hlavní události v životě Iana a částečně i genezi Joy Division – zasnoubení Curtise s Deborou, setkání s Warsaw na koncertě Sex Pistols, změna názvu, první koncert, první demo, příchod manažera Roba Grettona, narození syna, vystoupení v show Tonyho Wilsona, Ianův první epileptický záchvat, první nevěra, sebevražda. Ve filmu je spousta hudebních odkazů v druhém plánu – plakát na Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire a další současné kapely, poznámky k sémantickému významu kapely Buzzcocks či vtipy na nějaké NME. Tyto historické reálie ale slouží spíš jako kulisy než dokumentární prvky. Hlavním záměrem filmu je nahlédnutí do Curtisova osudu – pokus vysvětlit to, co vedlo k jeho sebevraždě. Vzhledem k tomu, že hlavním materiálem, který byl použit na scénář, jsou výpovědi jeho ženy, stává se Debora středobodem celého filmu. V něm je vykreslená jako „vzorová manželka“, hodná milující žena, která čeká doma, zatímco její manžel jezdí po Británii, užívá si s mladou hudební žurnalistkou a prodělává jeden epileptický záchvat za druhým. Ian si Deboru vzal ve svých devatenácti, ještě předtím, než se stal členem kapely, takže byli oba velmi mladí. Nechce se mi věřit, že byla Debora zas tak vzorná… Curtis ji přestal milovat a za to se velmi styděl. Věděl, že to není správné, a podlehl depresím, které nabíraly na intenzitě i přemírou alkoholu. Oběsil se na sušáku na prádlo ve svém domě den před odjezdem na turné po USA, které mělo být pro kapelu cestou k celosvětovému úspěchu. Paradoxně se jí to povedlo „in memoriam“.

Film Control je černobílý, což je první z jeho tajemství úspěchu – Joy Division se oblékali do tmavých košil, jejich obaly na desky byly černobílé, texty pochmurné stejně jako celá sedmdesátá léta. Je to právě stylovost, která filmu Control přidává punc opravdovosti, vyvolává dojem starých časů a vynáší celosvětový úspěch na nezávislých festivalech. Druhé tajemství úspěchu, které úzce souvisí s tím prvním, jsou statické záběry s fotograficky propracovanými kompozicemi Antona Corbijna.

{youtube}7c2_B_cWK_M{/youtube}