Empyrean aneb cesta do
Johnovy duše. Tak by se ve zkratce dalo popsat desáté sólové album jednoho
z nejlepších kytaristů na světě, Johna Fruscianta. V pouhých osmnácti
letech se objevil ve známé skupině Red Hot Chili Peppers a okamžitě oslnil
svým kytarovým uměním. Záhy však propadl drogám, které ho téměř
stály život, a to se odrazilo v jeho následné tvorbě. Hudba mu nakonec
život zachránila, což můžeme slyšet v každém z jeho alb. Empyrean sice
přichází po dlouhých čtyřech letech pauzy, ale o to je
kvalitnější.
John Frusciante: Empyrean
10 skladeb/ 53:02 minut (Record Collection)
Poslechem Empyrean se vydáte na cestu.
Dlouhou a složitou cestu do malého kousku Johnovy duše. Ne že by album
obsahovalo jenom malý zlomek z jeho pocitů, obsahuje toho naopak víc než
dost. Ale obávám se, že není v našich silách něco takového pojmout a
pochopit. Každopádně, pro lepší porozumění vám doporučuji si přečíst
Johnovy obsáhlé zápisky na jeho blogu.
John nás prostřednictvím desky vtáhne do svého vnitřního světa, do
jiné úrovně reality, kterou chápe jenom on. Je to rozsáhlý svět plný
zmatených pocitů, lásky, nenávisti. Plný hlubokého zamyšlení, pádů a
odhodlání žít. Je to v podstatě shrnutí veškeré jeho předchozí
tvorby. Jenom těch efektů je tam víc.
Ze všech jeho dosavadních alb je Empyrean kompozičně nejlepší. Johnův
styl byl vždy tak trochu avantgardní a plný experimentů, ovšem některé
experimenty se mi zde zdají zbytečné. Všeho moc škodí a ze začátku má
člověk pocit, že je písnička jenom špatně nahraná, než nám dojde, že
přesně takhle si to John představoval. Na druhou stranu v některých
pasážích naprosto propadnete jeho příjemnému hlasu. Jeho slova jdou ze
srdce a hlas se nese skrz uchvacující tóny kytary. Píseň často začne
docela potichu a jednoduše, postupně se přidávají další nástroje a hudba
graduje a zesiluje. Album ve vás rozhodně zanechá dojem. Každá píseň je
naprosto jiná, ale dohromady tvoří celek, který však každý bude vnímat
velice individuálně. Na novince je také hodně slyšet elektronika a
smyčcový orchestr.
John nás
prostřednictvím desky vtáhne do svého vnitřního světa, do jiné úrovně
reality, kterou chápe jenom on. Je to rozsáhlý svět plný zmatených
pocitů, lásky, nenávisti. Plný hlubokého zamyšlení, pádů a
odhodlání žít.
John nahrával Empyrean od prosince
2006 až do března 2008 a dle jeho slov by album mělo být puštěno tak
hlasitě, jak je to jenom možné, nejlépe v temných místnostech, pozdě
v noci. Což je pravda. Osobně si nedovedu představit, že bych si tuto desku
pustila jako kulisu k nějaké práci. Na tvorbě spolupracoval jeho přítel
Josh Klinghoffer, Flea, Johnny Marr a Sonus Quartet. Za zmínku stojí také
zajímavý obal desky, který ji jasně charakterizuje.
Pokud Johnova předchozí alba neznáte a čekáte něco ve smyslu jeho sólo
partů u RHCP, pak na to rychle zapomeňte. Komerčních songů, které budete
slýchat v rádiu, se zde nedočkáte. Rozhodně desku po prvním poslechu
nezatracujte. Doporučuji si ji pustit vícekrát do sluchátek, aby veškeré
efekty a experimenty náležitě vynikly a vy jste si mohli skladby vychutnat se
vším všudy.
Hodnocení: 80 %
Empyrean píseň po písni
Before The Beginning – téměř desetiminutová instrumentální
skladba začíná lehkým vybrnkáváním na kytaru, ke které se přidávají
bubny. Deset minut uplyne jakoby nic a hudba se postupně, ale příjemně
zintenzivňuje.
Song To The Siren – coververze od Tima Buckleyho a dovolím si
říct, že je udělaná velice kvalitně. Originál si na srovnání rozhodně
poslechněte.
Unreachable – pokud by se měla nějaká písnička stát
radiosongem, pak je to tahle. John si pohrává se svým hlasem, který zní
střídavě z jedné a druhé strany. Zpočátku není poslech tohoto
zvukového přelétávání snadný, ovšem o to více je zajímavý. Trochu
zbytečné jsou efekty, kdy posluchači připadá, že je písnička špatně
nahraná. Vynikající je sólová hra na kytaru doplněná elektronikou a
bubny. Velice zajímavá jsou u této písně také slova.
God – další výborná píseň, jedna z mých
nejoblíbenějších. Rychlá, rytmická, prostřídaná pomalými pasážemi,
doplněná orchestrem. Jsou zde jedny z nejlepších vokálů.
Dark/Light – aneb cesta z temnoty do světla. Zajímavý je
efekt ozvěny hlasu. Píseň je ze začátku pomalá, doprovázená pianem.
V půlce se naprosto mění, přibývá hodně elektroniky a Johnův hlas se
pročistí. To vše za doprovodu sborového zpěvu a svižné baskytary.
Závěrečná část se mi zdá docela dlouhá se zbytečným množstvím
efektů.
Heaven – pěkná písnička, ve které si doslova užíváme
Johnův melodický hlas s jemnou ozvěnou. To je doplněno baskytarou a
v závěru houslemi. Píseň, jak je to na albu zvykem, postupně graduje.
Enough Of Me – začíná pomalu, ale následují zbytečné
hlasové a především ke konci kytarové experimenty, což ve sluchátkách
nezní ani moc příjemně a klidně bych tuto pasáž vynechala.
Central – příjemně se poslouchá. Píseň opět postupně
kytarově graduje, přidává se smyčcový orchestr a vše je hlasitější a
hlasitější. Ke konci uchvátí nejlepší kytarové sólo celého alba.
One More Of Me – úžasná proměna hlasu, která nás skoro
vyleká. Vše je opět doplněno orchestrem, který je sice efektní, ale
celkově mi píseň moc zajímavá nepřijde.
After The Ending – příjemné hlasové efekty. Pomalá
písnička doprovozená pianem a elektronikou je dovršením Johnova
příběhu.
Napsat komentář