Před třemi lety jsem excentrický živel jménem Mars Volta zbožňovala. Zrovna vydal druhé album Frances The Mute, za které ho většina konzervativnějších posluchačů posílala do pekel, na Mars či do blázince. My jsme si ale rozuměli, oba jsme totiž byli tak trochu jiní. A dnes? Já nosím lakovky a on na své čtvrté desce Bedlam In Goliath hraje hardrockové písničky. Pořád ještě úplně nezapadáme, ovšem ve vzduchu už visí ono pověstné ale.
The Mars Volta – Bedlam In Goliath
12 skladeb/75:52, Universal
Pokud očekáváte, že se začnu rozepisovat o tom, jak Omar Rodriguez Lopez a Cedric Bixler Zavala poprvé natočili normální album, budete zklamáni. Toto sdělení má stále ještě blíž k nepovedenému vtipu než bohapusté pravdě. Mars Volta i tentokrát zůstávají věrni hudební nonkonformitě s instrumentálními experimenty a kytarovými party stojícími na hraně novodobé virtuozity. Nelze však přeslechnout, že je právě jejich specifický zvuk často zahání do slepé uličky, kde se namísto razantního prorážení nových cest raději vydávají starou vyšlapanou pěšinkou.
Po zběžném poslechu mohou skladby na Bedlam In Goliath splývat nejen mezi sebou, ale i v rámci předchozích desek, což pro kapelu, jež si vždycky zakládala na neopakování se, asi není úplně nejlepší vysvědčení. Vzpomenu-li na debut De-Loused In The Comatorium plný nečekaných zvratů a nezaměnitelných atonálních partů, musím (ač velmi nerada) přiznat, že na novince mi pomyslné bafnutí chybí. Už žádná hypertenze a adrenalin až za nehty, noha si sice pořád rázně podupává, ale hlava už tuší, co přijde. Nechci být však přehnaně krutá, jelikož Mars Volta si pořád zaslouží nálepku jednoho z nejdivočejších originálů, kterých v současnosti na hudební scéně není zrovna nazbyt.
První podivení přišlo ještě před samotným poslechem, kdy jsem na albu napočítala celých dvanáct písní. Nezvyklé to množství, ve srovnání s předcházejícími tituly. Zjištění, že průměrná délka jedné skladby je okolo šesti minut, vše záhy srovnalo. Zatímco Omarova podzimní sólová deska Se Dice Bisonte, No Búfalo nahraná za pomoci většiny členů Mars Volta patřila k nejklidnější nahrávce z jeho pera, kolektivní novinka je jejím pravým opakem. Bez jakéhokoliv úvodu je posluchač vhozen do bouřlivých vod Cedricova genderově nezařaditelného zpěvu a tvrdé melodie se syntetickým zdobením. Záchranného kruhu se první půlhodinu rozhodně nedočkáte a v té druhé na tom nebudete o moc líp. Nejklidnější skladba Tourniquet Man je celkem výmluvně nejkratší nahrávkou na desce. Naopak hardrockového hřmění, kvílení saxofonu a nespoutaných kytarových linek si Mars Volta naložili lopatou. Jeden z mála novátorských prvků na Bedlam In Goliath je přítomnost smyčců a sboru v závěru tracku Soothsayer, digitálně mutovaný hlas použili tentokrát ve větším rozsahu než na předloňském titulu Amputechture. Britská verze desky skýtá ještě pozoruhodný bonus v podobě skladby Candy And A Currant Bun aneb Mars Volta představují své vlastní podání ostrovního rock´n´rollu. Cedricův vokál a la Hank Manchini, nezbytné varhany, písničková forma. Možná že právě tato kuriozita mi nakonec uvízne v paměti nejvíce. V radostný jásot tentokráte nepropukám, na druhou stranu však nemám ani důvod ke zklamaným povzdechům.
Mars Volta tentokráte nepřinesli nic nového, pokud ovšem nepočítám tucet bizarních skladeb s nenapodobitelným rukopisem. A to není zase tak málo, ale jen při odpřísáhnutí, že se z tohoto paradoxu nestane pravidlo. I když popravdě, co byste čekali od desky, se kterou vám radily duše vyvolané ze záhrobí?
Napsat komentář