David Zábranský – Šternův pokus milovat

Šternův pokus milovat. Název druhé knihy Davida Zábranského toho na sebe prozradí dost už před jejím přečtením – že se vše bude točit kolem jedné postavy (předzvěst sebestřednosti vypravěčovy), že milovat pro něj asi nebude samozřejmostí a že úspěšnost tohoto „pokusu“ není vůbec jistá.

A skutečně. Bernard Štern je zaujat především sám sebou a zároveň cítí potřebu komentovat s domnělou zasvěceností neomezenou škálu témat. Vypravěč a hlavní postava, Bernard, je vykreslen jako člověk, jehož vnitřní dialogy a prožívání zvedají mnohá obočí. Bernard irituje. Bernard provokuje. Takový je první pohled, který zůstává na povrchu příběhu o zhýčkaném intelektuálovi z Prahy, který se rozhodne na filmovém festivalu v Karlových Varech „hledat lásku“.

Takhle klišovitě vyznívá i Bernardova motivace k činu – cítí se „překonaný“ a jako jediné východisko z všudypřítomné marnosti spatřuje umění. Milovat je pro Bernarda schopnost, kterou si hodlá vypěstovat poté, co jej předchozí vztahy nenaplňovaly. Ženy se stávají v Bernardově vidění určitými objekty, které si škatulkuje a sám je uvádí do rolí, které jim vymyslel. Příběh jedné z nich například ve svém snu posouvá v čase a vytváří tak nečekané situace a krajní polohy lidské existence.

To všechno zní příliš obecně, ale tak se chová i samotný syžet příběhu – z konkrétních situací se Bernard jako správný intelektuál vždy ve svém vyprávění ponoří do zobecňujících úvah. Většina z nich krouží kolem hlavního tématu – Bernard se cítí jako výjimečný člověk, který s oblibou a s odsudkem komentuje stádní chování davů kolem sebe (obří filmový festival mu k tomu poskytuje dostatek materiálu).

Pokusme se ale nepodlehnout prvoplánovým svodům komentovat pouze hlavní postavu a nespadnout do pasti, která se nabízí víc než lákavě. Zábranský poskládal kolem hlavní stezky příběhu značnou řádku témat, ke kterým se jeho postava vyjadřuje a jejichž interpretace je tak zpochybněna. Témata jako pornografie, móda, umění, ale třeba i dobrovolnictví osvětluje z netradičních úhlů a dává je do nezvyklého kontextu. Tento prvek je spolu se stylistickou úrovní jedním z největších kladů Zábranského díla.

Zkratka. Takový je autorský postup, kterým se Zábranský ve své novele většinou řídí. Klipovitý charakter nabízí čtenáři množství stimulů a obrazů, které pouze naťuknou jeho fantazii. Tuto (řekněme postmoderní) metodu doplňuje aktuální jazyk se spoustou anglicismů. Vypravěč tak má možnost rychle přecházet od pohrdavých komentářů okolních dějů k popisu vnitřních, často velmi emotivních stavů.

Jak už několikrát zaznělo, Šternův pokus milovat je knihou, která provokuje. Proto není lehké shrnout dojmy, které plynou z jejího čtení, aniž bychom museli skákat od tématu k tématu, jednou se rozčilovat a podruhé zase uznale zhodnotit autorovy schopnosti. Ale taková je i samotná kniha – plná rozporů. A právě proto plná provokací.

Ukázka:

Ale žena mi nestačí. Nestačila by mi dokonce ani láska, kdybych ji byl schopen najít. Mám pocit, že začínám být historický, překonaný. Mrzí mě, že po mně nic nezůstává, uvědomil jsem si, že můj život je plný marnosti. Vím, že se mi ostatní budou smát. Pokud nebudu mít výsledky.
Přesto chci něco víc. Vyhlásil jsem bankrot, chuť odejít. Odešel jsem. Druhý den už jsem nepřišel. Rozhodl jsem se, že nezasvětím život práci, ale… Umění je jediná záchrana, o tom nepochybuji. A klíčem, otevírajícím bránu umění, je schopnost milovat.

David Zábranský, Šternův pokus milovat, Argo, Praha, 2008.

Foto: www.dbagency.cz