Igor Chaun – Od filmu krok k literatuře

Večeře u mahárádži je soubor devatenácti žánrově odlišných povídek, které nejsou nijak vzájemně propojeny a nevedou tedy k žádnému univerzálnímu vyústění. Což v tomto případě není vůbec na škodu. Igor Chaun je zkušený filmař, který své řemeslné poznatky vtělil do literárního textu, a přestože se zdá, že fantazii meze neklade, udržuje zároveň logickou strukturu příběhu a snaží se i v absurdních momentech zůstat přesvědčivý. Není to vůbec jednoduché a ani mistrům se to pokaždé nepodaří.

Hmm, sbírka, která by mohla posloužit jako příručka ke psaní povídek. Večeře u mahárádži poskytuje celkem pestrou škálu žánrů a stylů, některé povídky jsou hororové, jiná je spíše meditativní, další zase tragikomická. Často se dotýká velkých témat jako smrt, láska, život, ale pozor, nešťourá se v nich, neotravuje čtenáře, jen mu je předloží jako zkušenost, sice často dosti bizarní, mystickou, pohádkovou, ale zároveň opodstatněnou, vzniklou na základě příčin. Rád používá metafory, jinotaje a personifikace – kombinace, která silně zavání moralizováním a poučováním. Tato asociace je zde na místě. Člověk je v jeho příbězích většinou vylíčen jako bytost plná konfrontací, zmatku, nestálosti, není v souladu s ostatními, ani se sebou samým. Jeho postavy získávají poznání teprve ve chvíli, kdy se přiblíží smrt, jedině ta je dostatečně autoritativní, jen díky její hrozbě se dokážeme polepšit. Dobro a zlo jsou zde tak nestálé pojmy, že během jedné krátké povídky změníte svůj názor třeba dvakrát.

Do každé té kratičké povídky se mu podařilo zahrnout zajímavý a většinou celkem svižný, téměř filmový děj, který se snažil obohatit překvapivou pointou. Když se taková nevyzpytatelná pointa povede, můžete jásat, ať už jste autor nebo čtenář, ale když se o překvapení snažíte neustále, občas to holt nevyjde a jen pekelně zabolí absurdita celého pokusu. Například povídka Paraolympik v Paraguayi je skvělé vyprávění o potížích jednoho paraolympika, který musí letět daleko přes oceán, aby zjistil, jestli je dostatečně postižen, aby si mohl ponechat svou medaili. Skvělé vyprávění nadupané skrytým emocionálním podtextem je najednou celkem nevhodně a bezdůvodně zaraženo, sice velice překvapivým, zato však o dost méně pochopitelným závěrem, kdy zjistíme, že ten paraolympik akorát nevěděl, že je pes. Podivný závěr by i vyzněl legračně či jinak nadsazeně, ale v tomto případě svou zvláštní imaginací spíše zklame.

To byl jeden případ, ovšem většina konců je opravdu důsledně promyšlená a tak se jen nevěřícně nadechujete: co to vlastně zplodil? Kdo dá Sanchezovi vodu je filmová povídka začínající nevinně a hravě, následky jsou zahrabané v pouštním písku, jenže stačí lehký vánek foukající v protisměru a propukne masakr. Výstižné repliky, obrazové, pěkně sestříhané.

Další vynikající povídka, při které vám bude běhat mráz po zádech a pocítíte chlad a sterilitu márnice, až dostanete chuť zalézt do horké vany, je Klinická smrt paní Dvořáčkové. Toto jsou jen namátkově vybrané povídky, které se mi teď vybavily, i když jindy by možná vypluly zas další, ale do této trojice holt musím zasunout i povídku Guamaru – jediný důvod, která zas úplně jiným způsobem zježí vaše chloupky. Ne, není erotická ani smyslná, ale prochází se na tenkém provázku mezi životem a smrtí a tam už jsou jiné poznatky, tady vznikají zajímavé závěry a v takových případech podléháme postavě, i když je zobrazena na pouhých čtyřech stránkách.

Igor Chaun se zřejmě ničeho nebojí, kráčí žhavým ohněm i po vodě, a vždy oceníte alespoň některou z řady jeho dovedností. Navíc, neponořujete se do románové trilogie, ale pouštíte se do krátkých povídek, takže i v případě, že by si vás ničím neomotal kolem prstu, o čemž silně pochybuji, můžete si touto sbírkou krátit čas v autobuse. Nebo když přijdete domů lehce podnapilí, tak akorát, že se nemůžete soustředit na nic příliš dlouhého, ale zároveň máte chuť číst…