Ingvar Ambjørnsen – Bílí negři

V rodném Norsku patří Ingvar
Ambjørnsen mezi spisovatelskou špičku. U nás je zatím znám zejména díky
divadelnímu zpracování románu Elling. Pokrevní bratři (česky
2006), ve kterém si ústřední dvojici přátel z psychiatrické léčebny
Ellinga a Kjella Bjarna zahráli bratři Vladimír a Michal Dlouzí. Nyní
vychází v českém překladu i nejzásadnější Ambjørnsenovo dílo,
román Bílí negři.

Bílí negři vyšli v roce 1986 a představovali výpověď nejen
generace, která vyrůstala a postupně dospívala během šedesátých a
sedmdesátých let a objevovala život ve znamení hesla „sex, drugs and
rock’n’roll“, ale i nadčasovou generaci všech, kteří nebyli schopni
zapadnout do „normální“ společnosti. A přestože nedělali nic
špatného a toužili jen po tom žít si svobodně podle vlastních pravidel,
„normální“ většina je považovala za hrozbu, se kterou je potřeba se
náležitě vypořádat.

U románů, jejichž postavy
vyjadřují osobité a často pro někoho až nemorální názory, je velice
snadné nechat se při hodnocení ovlivnit právě tím, co tito hrdinové
říkají a dělají, místo hodnocení skutečné kvality díla. Ale jak řekl
Gustave Flaubert: „Spisovatel není zodpovědný za to, co jeho postavy
říkají.“

Hlavní trojice – spisovatelé Erling a Charly a jejich kamarádka
Rita – by asi mnohými byli označeni slovy jako flákači, lemplové nebo
budižkničemové. Bydlí, kde se dá, když už seženou nějaké peníze,
koupí nejen jídlo, ale hlavně pořádné zásoby „kuřiva a fetu“ a
většinu času stráví spíš než psaním jen řečmi o tom, jak jednou
budou psát. Jenže ono vůbec nejde o to, aby se nám Erling, Charly a Rita
líbili. Však oni se sami sobě dost často taky nelíbí. „Pomalu, ale
jistě to s námi šlo z kopce. […] Moje předsevzetí, že se vzpamatuju a
začnu psát, se rozplynulo.“ Hlavní hrdina a vypravěč Erling jde
v sebekritice nezřídka i dál.

Jde o to, že se Ambjørnsenovi podařilo na 350 stranách neuvěřitelně
čtivě zachytit život těch, kteří se prostě neumějí a ani nechtějí
(aspoň po několika marných pokusech) přizpůsobit. Mají sice své vlastní
předsudky, ale zároveň bychom se od nich v mnoha ohledech mohli toleranci a
lidskosti učit. Ani autor se nesnaží moralizovat nebo povyšovat jednu
postavu nad druhou. Vlastně se od nich distancuje, jak jen to jde, tím, že
většinu Bílých negrů tvoří román v románu – Erlingův
pokus, jak se vypořádat s jednou kapitolou života.

Ti, kteří měli to štěstí slyšet
hlášky Ellinga a Kjella Bjarna v Chvále bláznivosti, vědí, že
Ambjørnsen umí i o těch nejsmutnějších a nejvážnějších věcech
psát s humorem, i když pochopitelně černým jako saze a zejména plným
ironie. „Nechal jsem si od cesty poznámku, že do soulože s ledničkou
se nijak nehrnu. Jen jsem kývl, tvářil se přátelsky a vůbec jsem se choval
tak, jak jsem si představoval, že má vypadat mužský ideál té doby. Jasně
že ji to příšerně iritovalo.“

Ale snad nejlépe o spisovatelských kvalitách Ingvara Ambjørnsena
svědčí jeho cit pro přirovnání. „Nasadil si pro tu příležitost
odtažitý výraz a pod Kristininým svetrem usilovně hledal ovoce. Nakráčel
jsem dovnitř a dal mu dvě parádní facky. Když vyskočil a chtěl ovocný
strom uchránit pro sebe, kopl jsem ho do koulí.“ „Oči, jež by
se při pohledu na Ritu daly charakterizovat skoro jako ztopořené, byly ostře
světle modré jako u novorozeňat.“

Chvílemi snad Bílí negři přece jen mohou začít trochu nudit a
unavovat. Ale když potom zase přijde nějaká perla, s novou chutí člověk
pokračuje na bláznivé a často temné cestě s těmi třemi břídily. Je to
jako pařba, po které je vám sice ještě celý den zle a hlava hrozí
prasknutím, ale po letech si na ni s úsměvem vzpomenete.

Ukázka:

V té staré barabizně se muselo motat nejmíň sto lidí. Oba velké
pokoje byly přecpané, lidi se tísnili i v koupelně, na záchodě a ve
špajzu – přičemž v ložnici probíhaly žhavé orgie. Hrálo se na dvě
rozladěná piana, na dva gramofony a na flétnu. Divoce se tancovalo a vedly se
politické diskuze, probíhaly partnerské hádky, náznaky pěstních soubojů,
hlasité výměny názorů na umění a kulturu, na ekologické zemědělství,
na úlohu dělnictva v právě zuřícím třídním boji, na zábrany, které
kladou matky do cesty svým dcerám, těmto po všech stránkách svobodným
ženám nového typu, debatovalo se o Ježíši jako buřiči a předobrazu
všech revolucionářů, o hlubším významu orgasmu, o stagnaci,
popřípadě rozvoji, jakož i daru, popřípadě prokletí psychoterapie,
o tom, jaká je otrava mít psa v činžáku. A v rohu pochopitelně seděl
jako nezbytný doplněk nějaký nepochopený básník, zachmuřený a
nepřístupný, před sebou hromadu básní, které se nikdo ani neobtěžoval
vyslechnout.

Ingvar Ambjørnsen, Bílí negři, Doplněk, Brno, 2010, překlad Jarka
Vrbová.