Francie. Rok 1000. Pohanství versus křesťanství. Lidské touhy versus odříkání patřící k duchovním. Tyto středobody útlé knížky francouzského autora Pierra Michona krouží kolem nejhlavnějšího tématu – středověku.
Pierre Michon se nechal okouzlit středověkou atmosférou a ve svých třech kratičkých povídkách, sepnutých do knížky Opati, ji koncentruje do téměř nedýchatelné podoby. Tedy kyslíku ubírá Michon svou fascinací pro středověk nejspíš pouze těm, kdo s ním jeho vášeň nesdílejí. Autor se inspiruje středověkými texty kronik a legend. Z nich vychází nejen po stránce příběhů, které rozvíjí a domýšlí jim i lidštější odstíny. Ale také jim přizpůsobuje svůj jazyk, který se stylistikou i slovní zásobou výrazně vzdaluje současnému čtenáři. Ten se přes těžko stravitelný jazyk jen těžko prokousává k prožití příběhů o těch, kdo byli u zrodu základů novodobého uvažování a ustavování dnes již přirozených základů společnosti.
Poetický, velice obrazný a abstraktní jazyk nevyužívá Michon ve své knize bezdůvodně. Snaží se jím podpořit specifický formální charakter díla, který působí dojmem středověkého obrazu, na němž každá ze tří povídek tvoří jeden výjev. Na obrazu sledujeme opaty zakládající své kláštery na místech, kde se jim zjevilo nějaké boží znamení. Vidíme rytíře, kteří honí divočáka v domnění, že se jedná o anděla nebo ďábla. Před očima se nám zhmotňují vize duchovních, kteří svými zásahy mění nejen svůj kraj, ale především mysl lidí. Celý děj je tak protkán transcendentálními obrazy a popisy zjevení, která řídí rozhodnutí opatů.
Pierre Michon vytvořil ve své nejnovější knize Opati středověkou báseň v próze. Inspirace středověkými texty je u něj hmatatelná stejně jako nechuť udělat ústupek ve jménu čtivosti díla v dnešní době. Zaujat zcela středověkým světem a uvězněn v něm tak podává lákavou pozvánku zpět do minulosti jen těm, kteří se chtějí ocitnout v jeho zajetí spolu s ním. Ti, kterým je uvažování vzdálené tisíce let v minulosti cizí, knihu nejspíš odloží stejně neosloveni jako já.
Ukázka:
Občas přijde bouře, modrý blesk láme velká zvednutá ramena pluhů. Ebla už se to netýká. Celé hodiny vysedává v kapitule nebo v křížové chodbě či v trávě na louce. Starost s rozdělováním prací nechává na převorovi, ať se pyšní úspěchy a pláče nad neúspěchy. Vích pozbývá lesku, paměť je znavená, nerozlišuje už Huga od Benedikta, od Viléma, od Diviše, který přišel před dvěma či třemi lety, je to klerik, jehož zvučný hlas překrývá ostatní hlasy. Nerozlišuje už ani ženu z mokřin od vikomtesy z Chalus, od Adelaidy či Matyldy, kdysi kajícných a lačných, jimiž všemi pronikl modrý blesk, obnaženými a zejícími do rána, křičícími. To vše si před ním podává ruce a tančí, páří se, vzájemně zabíjí, objímá. Všechno je vrtkavé a blízké nejistotě.
Pierre Michon, Opati, Paseka, Praha- Litomyšl, 2007, přeložila Mirka Ševčíková
Napsat komentář