Je to jen výlet časem o mnoho staletí zpět, či snad návštěva úplně jiného světa? I tak se dá totiž nahlížet na rozsáhlý středověký román loňského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka s názvem Jmenuji se Červená. Protože v něm nejde jen o příběh lásky, vraždy a povinnosti, který se odehrává někdy v zimě roku 1591 v tureckém Istanbulu. Jde v něm o víc – o končící éru muslimského malířství, která se ale zdá být za daných okolností koncem celého světa islámu.
Dostáváme se přímo doprostřed iluminátorské dílny, v níž působí ti nejnadanější iluminátoři své doby. A dostáváme se také k jádru sporu: Sultán zadal svým iluminátorům k tisícímu roku muslimského kalendáře zhotovit knihu, která by se mohla svými obrazy rovnat evropským mistrům. Jenomže Korán figurální malbu zakazuje. A když je potom jeden z umělců zavražděn, propuká mezi tradičními zastánci iluminace a novátory boj. Ten s sebou přináší další oběti, mezi nimiž je i Strýc efendi, který byl zadaným úkolem pověřen. A jeho krásná dcera Seküre žádá svého nového manžela, aby vraha vypátral.
Svět, který před nás Pamuk předestírá, je tajuplný. Je nezvyklý, je provokující a občas nesrozumitelný. Proč se postavy chovají tak, jak se chovají? A je skutečně takový rozdíl mezi naší a „jejich“ mentalitou?
Pamuk ukazuje, že se lidé v každém čase i v každé části světa pod vlivem úplně jiných náboženství chovají vlastně docela stejně – minimálně v obsahu, i když se forma může lišit. Vždy chtějí být šťastní, mít jistotu, rodinu, vycházet dobře s autoritami i se svým okolím. A často chtějí zachovat stávající hodnoty a brání se „novotám“, ačkoli ty již klepou na dveře.
A právě takový stav v knize nastává. Všichni cítí jakýsi přelomový čas, kdy se končí staletá tradice iluminací, které nezobrazovaly to, co člověk vidí, ale jak věci vidí Bůh. Proti této tradici teď stojí metody „bezbožného“ franckého Západu, kde si křesťané nechávají malovat sami sebe a malíři již nepoužívají svého umu pro oslavu Boha, ale pro vlastní slávu. Jak je tento nový způsob zobrazování světa lákavý! Především pro ty, kteří dosáhli mistrovství, ale nikdo se to o nich nedozví…
K širšímu a tedy i nezaujatějšímu vykreslení děje zvolil Pamuk netradiční formu vyprávění – nelíčí události ve třetí osobě, ani k tomu „nepověřuje“ jen jednu z postav, ale hned dvacet. Kromě lidí v knize ke čtenáři promlouvají také zvířata, rostliny, věci nebo barvy, protože i ti mají své osudy – jsou přece součástí Stvoření milosrdného Alláha. Tak se například dozvíme, jak sebe i svět vidí strom, mince, pes, ďábel, smrt či červená barva… I díky tomu se román, který se může zdát „západnímu“ člověku svým námětem zpočátku poněkud cizí, stává poutavou četbou.
Českého překladu se kniha stará deset let dočkala teprve loni, o to kvalitnější práce však na ní byla odvedena. Důkazem budiž mistrný překlad Petra Kučery, který si za něj odnesl počátkem tohoto roku hned dvě knižní ocenění Magnesia Litera 2008: Literu za překladovou knihu a Literu pro objev roku.
Ukázka:
Slyším, jak se ptáte: Jaké to je, být barvou?
Barva je dotykem oka, hudbou hluchých, slovem ve tmě. Troufám si prohlásit, že se můj dotek podobá doteku andělů, neboť desetitisíce let od knihy ke knize a z předmětu na předmět naslouchám šepotu duchů, jenž zní jako švitoření větru. Jedna má část zde oslovuje vaše oči; to je má těžká část. Druhé mé části zase dodávají vaše pohledy ve vzduchu křídla; to je má lehká část.
Jak jen jsem šťastná, že jsem červená! Jsem ohnivá; jsem silná; vím, že si mě lidé všímají; a také že mi nemůžete odolat.
Neskrývám se: pro mě se vytříbenost neuskutečňuje slabostí a bezmocí, nýbrž rozhodností a pevnou vůlí. Stavím se do středu pozornosti.
Nemám strach z jiných barev, ze stínů, z davu ani ze samoty. Jak krásné je vyplnit svým vítězným plamenem povrch, jenž mě očekává! Tam, kde se rozšířím já, zajiskří oči, zesílí vášně, zdvihají se obočí, zrychluje se tlukot srdce. Pohleďte na mě; jak krásné je žít! Pozorujte mě; jak krásné je vidět! Žít znamená vidět. Jsem vidět úplně všude. Život začíná se mnou a vše se ke mně navrací, věřte mi.
Orhan Pamuk, Jmenuji se Červená, Argo, Praha, 2007, překlad Petr Kučera.
Napsat komentář