Petr Koťátko – Casanova aneb Když paměť stávkuje

Představte si, že se jednoho dne
probudíte na nemocničním lůžku, očekáváte jistojistou smrt a rádi byste
ještě rychle sepsali své paměti, abyste nezůstali nadobro zapomenuti. Co
však dělat, když vás paměť zradí, ale vy opravdu moc toužíte ještě se
podělit o své zkušenosti? Jaké je východisko z této situace? Dobrá,
tedy se nepodělíte o své zkušenosti, ale o jakékoli zkušenosti, které
jsou vám známy. Zkrátka si je tak trochu „vypůjčíte“ a pak je
vydáváte za vlastní. Jiné zkrátka nemáte…

S tímto problémem se potýká
hlavní hrdina knihy Casanova z pera analytického filozofa, zoologa a
vysokoškolského učitele Petra Koťátka. Hrdina se snaží zvrátit své
nevyhnutelné rozplývání ve světě, a protože nic kolem něj již dál
není takové, na co byl zvyklý, snaží se vnutit své paměti cizí
životopis. To se mu ovšem nedaří, neboť se nechává unášet
nepodstatnými epizodními situacemi, které ho vždy zavedou úplně jinam,
než původně chtěl.

V rozjímání mezi renesančním zvrhlíkem a antickým hrdinou se
z hlavní postavy románu Casanova stává postupně
obojživelník – metafora umírajícího člověka odkázaného na lůžko,
jemuž se světem stává pouze jeho postel a cizí vzpomínky, které vydává
za vlastní.

Čtenáři se tak občas může hrdina knihy zdát jako Kafkův Řehoř
Samsa, který se také jednoho dne, zcela bez jakéhokoli logického
vysvětlení, ocitne v těle brouka. Podobným způsobem se hrdina knihy
vyrovnává s faktem, že přestože byl až donedávna plný vitality a
životní síly, najednou se nachází ve vegetativním stavu, upoutaný
k lůžku a postupně se z něj stává zvíře nepodobné člověku, jakýsi
měňavec, který se navrací historií lidstva až ke svým kořenům.

Tímto procesem také prochází skrze dvě postavy, které si z historie
vybral pro své memoáry – Casanovu a Thésea, dva lidi po mravní stránce
zcela odlišné, kteří však dohromady vypovídají o hrdinových hodnotách
a postojích, ve kterých si uvědomuje svou lehkovážnost, s níž život
pojímal. A navrací se k původnímu antickému patosu vnímání života
jako něčeho závažného, což doprovází také vlastní kosmologií.

Dějová linka je však záměrně naprosto
nejasná, neboť je tvořena samými asociacemi, kdy z jedné situace či
myšlenky autor ihned přeskakuje k jiné, navíc inspirován Casanovou,
Euripidem, Ovidiem či Plútarchem míchá dohromady hned několik životů.
Příběh je zcela nejasný a ztracený v téměř nekonečném množství
detailů, které vás brzy zahltí. Navíc už ani nedokážete zjistit, jestli
se jedná o tu „reálnou“ realitu, či jestli jí právě oblékl kabát
vypůjčených vzpomínek. Meditace hlavního hrdiny nad životem, záměrně
doplněná spoustou zbytečných podrobností, totiž celý děj překrývá,
ale zároveň je v něm utopena.

Konečný dojem z knihy, které snad ani nejdou přisoudit jiné
přívlastky než „zajímavá“ a „zvláštní“, je pak takový, že vám
vlastně vůbec není jasné, o co šlo, co bylo jejím záměrem, smyslem a
jak vlastně dopadla.

I samotný děj, který byl výše nastíněn, je pouze recenzentův
vlastní dohad, vyvozený z několika málo poznámek. V konečném důsledku
však může být všechno úplně jinak, protože kniha nabízí díky celkové
neurčitosti děje a smíchání několika příběhů nepřeberné množství
interpretací. Je tedy na každém z vás, jaký příběh života v ní
bude číst.

Ukázka:

Když na to teď v klidu myslím, vidím, že všechno zavinil chaos
v anconském hostinci: tam se pomíchala pohlaví, což bylo první neštěstí
a úvod k dalším zmatkům. Následoval můj přechod do vodního živlu.
Tekoucí vodě vděčím za svou svěžest, podivuhodnou, i když relativní,
dá-li se vůbec mluvit o svěžesti, osobně si tím nejsem jistý. Svěžest
je slovo, kterého byste použili vy, kdybyste mě navštívili na mém novém
místě, lékařsky vzato jde spíš o ustrnutí ve vývoji v důsledku
zaplavení obou plicních vaků, pro stručnost se přidržíme vaší verze.
V den svých pětapadesátých narozenin jsem totiž náhle přešel ze
suchozemského živlu do vodního, já, jenž jsem na souši prokazatelně
netrpěl nedostatkem vůle ani životní síly (celé dějiny žily v mé mysli
a v mém těle z mého temperamentu a z mých aspirací, byly to přílivy a
odlivy mé energie a mého soustředění; já bych mohl psát historii lidstva
jako své intimní memoáry), právě tak jako jsem netrpěl nedostatkem
citlivosti (celá živá příroda byla orgánem mé citlivosti, mou zanícenou
ranou, botanika a zoologie – dvojí záhlaví pro můj chorobopis, seznam
všech krutostí rozptýlených po fauně a flóře – má diagnóza; zbývalo
mi jen čekat, až se v mém okolí sesbírá kvantum krutosti, které až bude
opravdu stát za to, až se proti mně obrátí svým bodáním, kousáním,
trháním, leptáním a tak dále, což se nakonec doopravdy stalo).

Petr Koťátko, Casanova, Druhé město, Brno, 2007.